“Bezva fotka” prohlásila snacha a prohlížela si naše fotoalbum z dovolené. “Podobných fotek tam bude spousta” prohlásil jsem. A vzpomínal jsem na zvěčněný okamžik. Stáli jsme se Zuzkou bosí v písku, kola položená na pláži, mokří od potu. Popíjeli jsme výborné víno z plechových hrnečků a koukali na západ slunce. Krajina kolem nás zvýraznila a prodloužila stíny, písek zezlátl….
Konec dobrý, všechno dobré, praví naše přísloví. Ale to, co předcházelo, zůstane v mé paměti jako opravdu silný zážitek.
Promítnul jsem si ten den od začátku. Den jako malovaný, sluníčko svítí, čerstvý vítr z vnitrozemí byl jakoby vymodlen, aby nám foukal do zad. Hrníček čerstvé a voňavé kávy, ranní mítink. Obdrželi jsme mapu a probrali dnešní etapu. Čekalo nás zhruba 87 km, prý po šotolině, nahoru a dolů, prý nic mimořádného. Kontroloval jsem kolo, když přišel známý a prohlásil: „Na 52 stoupáme a to hodně a dlouho.“ „Kdes to sebral“ povídám. Zcela optimisticky a dobře naladěn jsem si tehdy bez výčitek snížil jeho hodnocení z obtížnosti maximální o polovinu. Vždyť rybáři taky kecají.
První km paráda, úsměv, značné tempo, drželi jsme pohromadě i když trochu roztažení. Stačili jsme si vyprávěli vtípky, prostě pohoda. Najednou jsem byli na 52 km – až se mi zatajil dech – nejenom z nádherné přírody a kopců jako z trilogie Pana prstenů, ale hlavně z toho, co jsem viděl před sebou. Kopec, co kopec, hora, co hora, velehora. Se stezkou po úbočí. Hrůza. Po prvních 3 km šlapání jsem několikrát měl chuť slézt z kola, mrsknout s ním ze svahu dolů. Kola se mi protáčela na kamenité šotolině. Vztekal jsem se, hledal jsem optimální trasu, kličkoval. Naše skupina se roztáhla, každý jede za své. Není s kým sdělit mé pocity. Značná únava. Proč nechci dát najevo, že už nemůžu. Proč nesesednu a nedám oraz? Napadlo mě: „A zrovna teď nepíchnu, abych slezl.“ Ani jsem se nemohl kvůli rovnováze ohlédnout a zjistit, kde mám Zuzku. Když je ji nejhůř, tak sleze z kola a jde pěšky. Netrápí se. „Do hajzlu, proč jsme jeli zrovna sem, když je všude tolik krásných rovin a nízkých kopečků“. Po dalších zhruba 2 km jsem už jenom automaticky šlapal. Sladil jsem dech a tempo s nejlehčím převodem. „To až budu vyprávět, jak jsem jel na večerníčka tak dlouhý kopec a nebyl schopen použít jiný převod.“ Síly ubývaly. Na vojně mi tvrdili, že když se cítím na pokraji sil, mám ještě 70% energie v sobě. Stále stoupám. „Ještě kousek, ještě kousek“. Nemyslím na nic jiného, než ten kopec pokořím. I s večerníčkem. V duchu jsem se smál: „Jsme na to dva.“
Pomalu jsem ukrajoval vzdálenost k vrcholu, ani jsem si neuvědomil, že se hora rovná a sklon je stále mírnější. Před očima rudo, přerývaný dech. Automat. Plíce možná někde mimo těla, protože hrudník jim nestačil, srdce už i v očích a teklo ven. V tom někdo volá – „ Á další. Tak pojeď. Vítej mezi vrchaře“ a podává mi pití. Ani jsem láhev nemohl uchopit, křeče, bylo mi zle, mžitky před očima, třepal jsem se, natahovalo mě na zvracení. Zhruba půl hodiny se mátořím. Za další cca hodinu přichází manželka a s ní zbytek výpravy, tlačí kolo a klábosí. Endorfiny a bůhví co u mě zafungovalo. Na dotaz, jestli jsem v pořádku a jaký to bylo, jsem reagoval úplně obráceně: „Paráda, nádhera, úplně to tady miluju. A snad z té chemie ve mně jsem vyhrkl: „Dáme to ještě jednou, ne?“
Po sdělování zážitků jsme za chvíli nasedli a jeli dolů. Zadek mě bolel, stehna tuhnula, plícím se už moc nechtělo roztahovat, ruce se pořád třásly, ale to už jsme sjížděli serpentýnami dolů na opačné straně kopce a za čas přijížděli k moři, zažít západ slunce na pláži a fotit se.
