27. prosince 2015

Medůza - napsal Ondřej Janek

„Mazej z té řady! Já nevím jestli mluvím čínsky, ale evidentně si nerozumíme. Něco jsem snad řekl.“
Markovy mimické svaly se stáhly z výrazu překvapení do výrazu vzteku. Pomalu vystoupil z řady spolužáků Dalstonské střední, kteří se na něm začali pobaveně pochichtávat a sledovat, co se bude dít.
Je to jasný grázl, to už za půl roku mého nového zaměstnání středoškoleského učitele v Londýně poznám. Jsme v sociálně slabší čtvrťi a teenageři tady autority nerespektují.
Ředitelka mi při vstupním tréningu dala jasné instrukce: musíte se naučit pracovat s hlasem, dbát na pravidla, a proaktivně jednat jinak budete studentům pro smích. Po šesti intenzivních měsících už vím velmi dobře, co to znamená: hodně řvát, neodpouštět a ztrestat prvního studenta, který mi přijde pod ruku. Pro smích tady nikomu nebudu.
„Nekoukej tak na mě a postav se rovně!“ zařval jsem mladíkovi rovnou do tváře.
Koutkem oka jsem zahlédl pohled ředitelky. Stála na betonové lavičce uprostřed malého dvorku, kterou s neutajitelným potěšením každodenně využívá k vyvyšování se nad studenty. Jeji energické vykročení na tento malý stupínek budí dojem výstupu na Olymp. Ona si pak připadá jako Zeus chrlící blesky na každého, kdo při ranním nástupu vydá sebemenší hlásku. S těmi neupravenými vlasy a lehkým shrbením? Já vidím Medůzu.
„Co jsem provedl?“
„Ty se ještě budeš ptát? Myslíš, že jsem blbý? Myslíš, že jsem tady pro smích?“
Pochichtávání v řadě se změnilo v potlačované výbuchy smíchu a hrdelní zvuky. Cítil jsem, jak se na sebe studenti pobaveně otáčejí. Něco mi říkalo, že o téhle ranní „šou“ si budou vyprávět celý den.
„Víš dobře, že tady má být absolutní ticho a já jsem tě slyšel mluvit!“
„Mě? A co jsem jako řekl?“
„No to slovo.“
„Jaké?“
„Sprosté.“
„Já? Jaké?“
„Kokot!“
Studenti v doslechu se začali nepokrytě smát. Sprosté slovo a učitel je vždy spolehlivá směs pro výbuch smíchu. Medůza na mne zcela upřela svůj pohled.
„Tak to jsem já nebyl. Myslím, že tady došlo k nedorozumění pane učiteli. Já takhle nemluvím. Zeptejte se koho chcete. Dyť já jsem předseda třídy.“
Znovu jsem si toho kluka prohlédl. Čistá košile, perfektně uvázaná kravata, naleštěné boty… zkrátka ukázková úprava školní uniformy. Něco mi tady nesedělo. Jeho zcela nevinný výraz hovořil jasně. Vyhmátl jsem špatného. Udělal jsem chybu a každý to ví protože jsem osočil asi největšího šprta v ročníku ze sporsťárny. Tenhle klučina by se styděl někoho nazvat ošklivým káčátkem a teď se tady pod tíhou pozornosti svých spolužáků propadal hanbou pod zem. Ten pravý grázl se teď vysmívá mé hlouposti. Vlastně se mé hlouposti vysmívají všichni. Ten smích nepatří Markovi, ten je pro mne.
„No dobrá, vrať se do řady. A vy ostatní přestaňte s tím chechtáním! Však já si na Vás ještě posvítím. Jen počkejte…“
Připadal jsem si směšný. Vlastně jsem byl směšný. Jak jsem udělal chybu? Jak se mi to mohlo stát? Zklamala mě intuice? Vždyť jsem si byl jistý. Přece to musel být jenom on. Jenom on měl tak zaťatou čelist. Jenom on měl takový troufalý pohled. Jenom on měl takový drzý úsměv. Vlastně…. Jenom on byl černý.
Když se podíváte pravdě do očí, poznáte to. Je to jako by Vámi projel elektrický šok od temene až k patám. Kolem útrob způsobí nepříjemné ztažení, prsty na nohou se skrčí v křeči, do tváře se vám vleje krev. Vydechnete a nemáte chuť se znovu nadechnout. A tak jsem tam stál v šoku a znechucení nad sebou samotným a přál si přestat dýchat. Tohle, že jsem já? To, co se mi vždy hnusilo? To nemůže být pravda. Kašlu na tebe Medůzo, ani se na tebe nepodívám. Ode dneška nekřičím.