28. března 2017

Jak to vidí Vědma - napsala Alena Pudilová

Tak kde je??? Stojím tu už pět minut, byly jsme domluvené na pátou... nebo nebyly? Zatraceně, mobil jsem nechala nahoře, jestli je to jedna z těch, co to zruší na poslední chvíli, ani se to nedozvím. Jak dlouho tu budu ještě vystávat?
Počkat, to by mohla být ona. Hrne se jak lavina a žulí se na celý kolo - do telefonu byla samá
srdečnost. Měla bych se trochu usmívat, ať se mě nelekne.
Je to ona! No jasně, jasně, hodně práce, jak jinak... Ale přijít včas, když jsem jí říkala, že na ni musím počkat dole, že nejdou zvonky, to ne. Velkej problém!

No nic...jdeme dovnitř. Do těch schodů mě žene jak honicí pes! Mně už není dvacet, holčičko, holt mi to chvilku trvá. A je všímavá...ne, opravdu tu nemáme výtah a ne, netěší mě hrabat se do těch schodů několikrát denně, co je to za poznámky? Jak ji tak poslouchám, bude to jedna z těch šťastnejch slečinek, co si sem jdou z dlouhý chvíle pro hezkej osud. No uvidíme, holčičko, uvidíme, jak to s tebou vypadá.

Žádné komentáře:

Okomentovat