Který už to rok? Ani to nepočítám a jsem za to vděčná.
Letos mě v roli camp leadeara čeká Jasná dolina, dobrovolné práce na sjezdovkách Chopku a ubytování v CKM hotelu.
Trocha luxusu neuškodí. Podle seznamu účastníků to bude pestré: genderově vyrovnané a i směsice národností skvělá – Anglie (pocvičíme se v angličtině s rodilými, to bude výzva!), Holandsko, Itálie (zvykneme si na krásnou italskou angličtinu), to by mohlo klapnout, natěšeně běžím udýchaná s batohem na zádech na nádraží. Musím chytnout noční rychlík na Slovensko do Liptovského Mikuláše a dále autobus s cílem Jasná.
Se skorým ránem se probouzím a dorážím do cíle – většina účastníků je již na místě. Představování 25 lidiček z různých zemí a režimů. Vypadá to nadějně. Tenhle rok by mohl být bezproblémový…
Ale pozor – země a režimy nerozhodují – vstupujeme do světa, který je nám trochu vzdálený, a to feminismus a machismus, s čímž si naše prostředí neví zatím rady. Žijeme v 80.letech 20.století. Jak to uchopit? Neustále se ubezpečuji, že to zvládnu. Proč by ne, bylo toho už více v předchozích letech.
Hned ze začátku to bereme vážně: kteří hoši si vezmou krumpáče a rýče? Proč hoši a ne taky děvčata? Chcete mít rovnoprávnost, tak se vším všudy.
Z kroužku děvčat se ozve hlas útlé dívky: já raději hrábě. Při pohledu na její ručky se dostávám do kleští dvou táborů
Snažím se proplouvat…ty to a ty něco jiného? Emoce stoupají a gradují hlasy feministického Holandska a konzervativní Itálie. Nejen při práci, ale i při volejbalových zápasech se situace mezi 2 týmy vyhrocuje. Nad sítí slyšíme italské tokáty no, no, per favore, chlapi oproti zanícenému yes, let´s go děvčata.
Vymyslím akci: mám pro vás překvapení, zítra odložíme nářadí, nástup v 7 hodin před recepcí, vezměte si pevnou obuv a pláštěnky. Půjdeme jako jedna skupina. Nějaké námitky? Bez odpovědi, a to netuší, že výstup na Chopok bude bolet.
Ráno jsou všichni připraveni, vypadají trochu, že je vedu na porážku, ranní rosa je chladná, všichni mlčí, s přibývajícími metry nikdo nic neříká. Kdy tam budeme? Za půl hodiny, za zády slyším unisono: my už budeme hodní a nebudeme tě zlobit, ani kluci, ani holky a nebudeme se do sebe navážet.
Konečně jsme na vrcholu, plácáme se po ramenou, koukáme do krajiny a vůbec neřešíme žádný feminismus a machismus, prostě jsme všichni šťastni a nad námi modrá obloha…
Lídr oponentů mě zaskočí: proč jsi to nevymyslela dříve?
Všechno jednou skončí, ale přátelství vytrvalo hodně let – návštěvy a písemné polemiky, nad kterými se dnes jen zasmějeme.
Se skorým ránem se probouzím a dorážím do cíle – většina účastníků je již na místě. Představování 25 lidiček z různých zemí a režimů. Vypadá to nadějně. Tenhle rok by mohl být bezproblémový…
Ale pozor – země a režimy nerozhodují – vstupujeme do světa, který je nám trochu vzdálený, a to feminismus a machismus, s čímž si naše prostředí neví zatím rady. Žijeme v 80.letech 20.století. Jak to uchopit? Neustále se ubezpečuji, že to zvládnu. Proč by ne, bylo toho už více v předchozích letech.
Hned ze začátku to bereme vážně: kteří hoši si vezmou krumpáče a rýče? Proč hoši a ne taky děvčata? Chcete mít rovnoprávnost, tak se vším všudy.
Z kroužku děvčat se ozve hlas útlé dívky: já raději hrábě. Při pohledu na její ručky se dostávám do kleští dvou táborů
Snažím se proplouvat…ty to a ty něco jiného? Emoce stoupají a gradují hlasy feministického Holandska a konzervativní Itálie. Nejen při práci, ale i při volejbalových zápasech se situace mezi 2 týmy vyhrocuje. Nad sítí slyšíme italské tokáty no, no, per favore, chlapi oproti zanícenému yes, let´s go děvčata.
Vymyslím akci: mám pro vás překvapení, zítra odložíme nářadí, nástup v 7 hodin před recepcí, vezměte si pevnou obuv a pláštěnky. Půjdeme jako jedna skupina. Nějaké námitky? Bez odpovědi, a to netuší, že výstup na Chopok bude bolet.
Ráno jsou všichni připraveni, vypadají trochu, že je vedu na porážku, ranní rosa je chladná, všichni mlčí, s přibývajícími metry nikdo nic neříká. Kdy tam budeme? Za půl hodiny, za zády slyším unisono: my už budeme hodní a nebudeme tě zlobit, ani kluci, ani holky a nebudeme se do sebe navážet.
Konečně jsme na vrcholu, plácáme se po ramenou, koukáme do krajiny a vůbec neřešíme žádný feminismus a machismus, prostě jsme všichni šťastni a nad námi modrá obloha…
Lídr oponentů mě zaskočí: proč jsi to nevymyslela dříve?
Všechno jednou skončí, ale přátelství vytrvalo hodně let – návštěvy a písemné polemiky, nad kterými se dnes jen zasmějeme.
