„Ahóóój. Kam máte namíříno, klucííí?“ Chlápek za volantem má vousy, vypadá trošičku jako Werich, ale hubenější. Hlavně má Werichovy veselé oči. Vedle něj sedí paní, na první pohled sympaťačka. Taky se na nás směje a kyne rukou.
„Pojďte. My vás svezeme.“
Neváháme ani vteřinu. Teprve když se soukáme do auta, zjišťujeme, že tak jednoduché to zase nebude. Místa na zadních sedadlech skoro nula mínus jedna. Možná tříleté dítě by se mohlo cítit pohodlně, ne tak my. A ještě k tomu zavazadla.
Ale jak se říká, když se chce, všecko jde, jenom chcíplá koza nejde podojit. Ve spěchu, abychom nezdržovali, se kroutíme vedle sebe, ucpaní pinklama, kytara mi zůstala v ruce a už se jede. Paráda. Vítr češe vlasy, škodovka rozhodně nehodlá s kýmkoliv na silnici závodit. Jedeme tak čtyřicet, možná padesát. Ale pohoda!
Werich je samej fórek, chrlí vtipy jeden za druhým. Vylézá z něj, že se živí jako číšník v hospodě U svatého Tomáše v Praze na Malé straně a že jsme srdečně zváni. Že nás ochotně rád a gratis pohostí, ale teď tejden dopředu ne, protože jedou s partou vodu. Že mají scuka na Nežárce, kousek od Jarošova nad Nežárkou a mele a mele a my se smějeme a jeho manželka taky a den má úžasný závěr, díky kterému na všechny útrapy světa zapomínáme.
Než je tma, pomáháme postavit těm dvěma stan na břehu Nežárky. Jarda Fejtek a jeho paní Renata, tak se jmenují, a ještě během jízdy jsme si všichni tykali. Renata je nejen sympatická. Je i pěkná a vtipná a vůbec, chování obou nás nechává konsternované v úžasu, že takoví lidé, takový pohodáři, jsou ještě mezi námi. Kolem nich úplně bobtnalo blaho. Najednou ani tisíce komárů zuřivě dorážejících nevadí. Kolkolem lesík, ve kterém sbíráme trošku dřeva na ohýnek. Skutečně ta zdrobnělinka má své opodstatnění.
Než je tma, pomáháme postavit těm dvěma stan na břehu Nežárky. Jarda Fejtek a jeho paní Renata, tak se jmenují, a ještě během jízdy jsme si všichni tykali. Renata je nejen sympatická. Je i pěkná a vtipná a vůbec, chování obou nás nechává konsternované v úžasu, že takoví lidé, takový pohodáři, jsou ještě mezi námi. Kolem nich úplně bobtnalo blaho. Najednou ani tisíce komárů zuřivě dorážejících nevadí. Kolkolem lesík, ve kterém sbíráme trošku dřeva na ohýnek. Skutečně ta zdrobnělinka má své opodstatnění.
Zapálili jsme jen takové tintítko o třech klacících, žádnou vatru. A oni jsou nejen vtipní a přátelští. Oni jsou i nesmírně pohostinní. Zřejmě rychle odhadli, že my dva s Luďkem na rozhazování zrovna nemáme. Ještě cestou sem zastavili kdesi u sámošky a koupili zásobu piv, věnec špekáčků, chleba a všechno vhodili do placu, jen co oheň zablikal skromně na okolí. Nemáme zrovna čím vracet jejich pohostinnost a tak skutečně rádi vypomáháme s jejich stanem, se dřevem a potom pár písničkama před spaním. My venku, oni pod plachtou. Tu jim fakt závidíme. U vody komáři řádí do krvava.
Ráno Jarda oznamuje, že jede na nádraží, kam mají dorazit lodě. Že by vlakem měla přijet i jejich vodácká parta. Renatu že vyzvednou po cestě už na lodích. Mělo to být až někdy po poledni. Chceme Renatě udělat pomyšlení a tak jdeme do lesa. Objevili jsme totiž, že ten je plný borůvčí. Asi dvě hodiny s Luďkem v kleče plníme své ešusy modrými bobulemi. Borůvkový porost na břehu Nežárky je plody doslova obalený. Sběr jde rychle. Zvláště já, odkojený sběrem lesních malin s mámou, mám ešus plný za chvilku. Jdeme za Renatou, která mezitím klohní na plynovém vařiči buřtguláš, samozřejmě i pro nás. Dárkem je vysloveně potěšená, hned plánuje, jak bude na ohništi vyrábět pro své vodáky borůvkové knedlíky a jak udělat, aby v lodi správně nakynulo těsto a že nemá suroviny a vlastně to nemyslí vážně. Jen žertuje a nabírá si střídavě hned z jednoho, hned z druhého ešusu, až má pusu fialově modrou.
„Renato,“ ozývá se Luděk, „seš jako modrásek.
„No jo,“ Renata na sebe kouká do kapesního zrcátka.
„Takhle se s bandou nemůžu vítat. Hned by byli od polibků docela flekatí, co?“ A po téhle řečnické otázce se vydává na břeh, že si obličej omeje. Zrovna před pár minutama kolem vodou projelo asi pět lodí. Volali na nás ahóój a my na ně taky ahóój! Zvedali pádla do výšky a smáli se pohodou. Nikdy jsem na vodě takto nebyl a docela jsem jim plavbu záviděl. Renata nás jen požádala, abychom zamíchali tím buřtgulášem, ať se nepřipálí a že bude za moment zpátky. Ještě ji registrujeme, jak se v podřepu naklání z travnatého břehu nad hladinu, jednu ruku ve vodě, druhou se přidržuje mladého kmínku olše. Po chvíli se od kotlíku otáčím znovu k vodě, ale Renata tam už není. Samozřejmě mě jen napadá, že už borůvkový mejkap odstranila a někam poodběhla. No jo, ale kam? V nejbližším okolí žádné houští není, les je prostorný a přehledný. Není ani vlevo ani vpravo a ani kolmo od vody.
„Luďo, ty vole, kde je Renata, neviděl jsi ji někam jít?“ s obavou v hlase přestávám věnovat pozornost kotlíku a pořád se rozhlížím.
„Ne. Neviděl. Že by se šla koupat? Blbost. Má na sobě šortky, tričko i tenisky. To má oblečení už určitě na cestu,“ hraje si Luděk na Šerloka.
„Ty vole, že ona tam spadla, jak se nahýbala nad hladinu?!“ To říkám už zvýšeným hlasem a v běhu ke břehu Nežárky. Rovnou pod mladou olší je evidentně hlubší tůň. Voda se tam točí a nejspíše je i docela hluboká. Luděk na nic nečeká a skáče do vody, já hned za ním. Překvapuje mě, že břeh na tom místě dělá takový převis. Voda vymlela hlínu pod břehem. Trčí tam kořeny s balem hlíny a nad tím rostou trsy trávy. Pod ní je vlastně prázdno. Past. Vypadá to místo docela zrádně. Voda je fakt hluboká. Já se potápět s očima otevřenýma neumím a tak jenom rukama a nohama zoufale tápu pod hladinou. To Luděk je jiný pašák. Nadechl se a už jede pod hladinu. Asi třikrát. A pak se objevuje červená barva Renatina trička a vzápětí ji Luděk táhne ke břehu. Ihned se zapojuji. Přitom jen o takových deset metrů níže po proudu je taková malá plážička, kudy je přístup do vody naprosto ideální. Tudy také Renču na břeh vytahujeme. Bojíme se nejhoršího. Myslím, že budeme muset začít s umělým dýcháním. Nikdy jsem je nedával a ani nevím přesně, jak se má dávat. Přece jen od skautských dob, kdy jsme zdravovědu měli v malíčku, uběhlo pár let. Renata leží na zádech, obličej zsinalý, rty fialové, stále jako od borůvek.
„Masáž! Dělej!“ křičí na mě Luděk. Nevím, jestli to dělám dobře, ale klekám si k ní a zoufale stláčím její hruď. Asi bychom měli přejít i na umělé dýchání. Mám z toho strach. „Ty, vole, to nedám, udýchaně hlesnu. Naštěstí se ukazuje, že nic z toho, co sotva umíme, zkoušet dál nemusíme. Ve strachu a spěchu jsme s ní při transportu poměrně nešetrně cloumali. Eště, že!! Renata totiž náhle kašle, prská trošku vody z úst a k naší obrovské úlevě začíná sama dýchat.
Nikdy jsem necítil takovou úlevu. Vím, že stačila ještě chvilka, dvě tři minuty a mohlo být pozdě na všechno. Asi by to nerozchodila. Jak bychom tohle komukoliv vysvětlovali a jak bychom se s tím sami v myslích srovnali, to si vůbec neumím představit.
„Co, co se stalo, kluci?“ Renata sotva dech popadá, ale už komunikuje, a taky si hned sama odpovídá, „Já jsem tam žuchla, co? Já se topila, že jo? Že jsem se topila?“ obrací se střídavě hned na mě, hned na Luďka.
„No. Topila, ale jenom trošku. Proč jsi neplavala?“ je první, co mě napadá.
„Vy mi to, kluci, nebudete věřit. Já plavat neumím…“
„Do boha a jak můžeš teda jet vodu?“ nechápavě kroutí hlavou Luděk.
„Mám vestu. Vestu a spolehlivýho chlapa vedle sebe. Jarda by mě utopit nenechal. Hele kluci, to zůstane mezi náma, jo, tato epizoda. Jo? Nic se nestalo. Platí?“ Renata s tvářemi, do kterých se pomalu vrací barva, s rukama sepnutýma nás prosí, žadoní jako malé dítě. Renata nám dává po studené puse na tváře.
„Dík. Dík kluci. Za to vás miluju, že jste mě vytáhli a že se neprokecnete.“
„Tak platí. Nic se nestalo,“ rozhoduju i za Luďka.
„Ale stalo. Průser jak prase,“ vykřikuje Luděk a mě hned dochází, že průser skutečně nastal. Buřtguláš už jenom smrdí spáleninou a kotlík se může dát rovnou do vody odmočit, aby šla vůbec odstranit ta černota.
A tak šťastní, že Renča žije, nepohrdáme nabízeným chlebem a pořádným štykem turisťáku, rajčaty a štiplavou maďarskou paprikou. Až nás štěstím huba pálí a slzí oči.
Ráno Jarda oznamuje, že jede na nádraží, kam mají dorazit lodě. Že by vlakem měla přijet i jejich vodácká parta. Renatu že vyzvednou po cestě už na lodích. Mělo to být až někdy po poledni. Chceme Renatě udělat pomyšlení a tak jdeme do lesa. Objevili jsme totiž, že ten je plný borůvčí. Asi dvě hodiny s Luďkem v kleče plníme své ešusy modrými bobulemi. Borůvkový porost na břehu Nežárky je plody doslova obalený. Sběr jde rychle. Zvláště já, odkojený sběrem lesních malin s mámou, mám ešus plný za chvilku. Jdeme za Renatou, která mezitím klohní na plynovém vařiči buřtguláš, samozřejmě i pro nás. Dárkem je vysloveně potěšená, hned plánuje, jak bude na ohništi vyrábět pro své vodáky borůvkové knedlíky a jak udělat, aby v lodi správně nakynulo těsto a že nemá suroviny a vlastně to nemyslí vážně. Jen žertuje a nabírá si střídavě hned z jednoho, hned z druhého ešusu, až má pusu fialově modrou.
„Renato,“ ozývá se Luděk, „seš jako modrásek.
„No jo,“ Renata na sebe kouká do kapesního zrcátka.
„Takhle se s bandou nemůžu vítat. Hned by byli od polibků docela flekatí, co?“ A po téhle řečnické otázce se vydává na břeh, že si obličej omeje. Zrovna před pár minutama kolem vodou projelo asi pět lodí. Volali na nás ahóój a my na ně taky ahóój! Zvedali pádla do výšky a smáli se pohodou. Nikdy jsem na vodě takto nebyl a docela jsem jim plavbu záviděl. Renata nás jen požádala, abychom zamíchali tím buřtgulášem, ať se nepřipálí a že bude za moment zpátky. Ještě ji registrujeme, jak se v podřepu naklání z travnatého břehu nad hladinu, jednu ruku ve vodě, druhou se přidržuje mladého kmínku olše. Po chvíli se od kotlíku otáčím znovu k vodě, ale Renata tam už není. Samozřejmě mě jen napadá, že už borůvkový mejkap odstranila a někam poodběhla. No jo, ale kam? V nejbližším okolí žádné houští není, les je prostorný a přehledný. Není ani vlevo ani vpravo a ani kolmo od vody.
„Luďo, ty vole, kde je Renata, neviděl jsi ji někam jít?“ s obavou v hlase přestávám věnovat pozornost kotlíku a pořád se rozhlížím.
„Ne. Neviděl. Že by se šla koupat? Blbost. Má na sobě šortky, tričko i tenisky. To má oblečení už určitě na cestu,“ hraje si Luděk na Šerloka.
„Ty vole, že ona tam spadla, jak se nahýbala nad hladinu?!“ To říkám už zvýšeným hlasem a v běhu ke břehu Nežárky. Rovnou pod mladou olší je evidentně hlubší tůň. Voda se tam točí a nejspíše je i docela hluboká. Luděk na nic nečeká a skáče do vody, já hned za ním. Překvapuje mě, že břeh na tom místě dělá takový převis. Voda vymlela hlínu pod břehem. Trčí tam kořeny s balem hlíny a nad tím rostou trsy trávy. Pod ní je vlastně prázdno. Past. Vypadá to místo docela zrádně. Voda je fakt hluboká. Já se potápět s očima otevřenýma neumím a tak jenom rukama a nohama zoufale tápu pod hladinou. To Luděk je jiný pašák. Nadechl se a už jede pod hladinu. Asi třikrát. A pak se objevuje červená barva Renatina trička a vzápětí ji Luděk táhne ke břehu. Ihned se zapojuji. Přitom jen o takových deset metrů níže po proudu je taková malá plážička, kudy je přístup do vody naprosto ideální. Tudy také Renču na břeh vytahujeme. Bojíme se nejhoršího. Myslím, že budeme muset začít s umělým dýcháním. Nikdy jsem je nedával a ani nevím přesně, jak se má dávat. Přece jen od skautských dob, kdy jsme zdravovědu měli v malíčku, uběhlo pár let. Renata leží na zádech, obličej zsinalý, rty fialové, stále jako od borůvek.
„Masáž! Dělej!“ křičí na mě Luděk. Nevím, jestli to dělám dobře, ale klekám si k ní a zoufale stláčím její hruď. Asi bychom měli přejít i na umělé dýchání. Mám z toho strach. „Ty, vole, to nedám, udýchaně hlesnu. Naštěstí se ukazuje, že nic z toho, co sotva umíme, zkoušet dál nemusíme. Ve strachu a spěchu jsme s ní při transportu poměrně nešetrně cloumali. Eště, že!! Renata totiž náhle kašle, prská trošku vody z úst a k naší obrovské úlevě začíná sama dýchat.
Nikdy jsem necítil takovou úlevu. Vím, že stačila ještě chvilka, dvě tři minuty a mohlo být pozdě na všechno. Asi by to nerozchodila. Jak bychom tohle komukoliv vysvětlovali a jak bychom se s tím sami v myslích srovnali, to si vůbec neumím představit.
„Co, co se stalo, kluci?“ Renata sotva dech popadá, ale už komunikuje, a taky si hned sama odpovídá, „Já jsem tam žuchla, co? Já se topila, že jo? Že jsem se topila?“ obrací se střídavě hned na mě, hned na Luďka.
„No. Topila, ale jenom trošku. Proč jsi neplavala?“ je první, co mě napadá.
„Vy mi to, kluci, nebudete věřit. Já plavat neumím…“
„Do boha a jak můžeš teda jet vodu?“ nechápavě kroutí hlavou Luděk.
„Mám vestu. Vestu a spolehlivýho chlapa vedle sebe. Jarda by mě utopit nenechal. Hele kluci, to zůstane mezi náma, jo, tato epizoda. Jo? Nic se nestalo. Platí?“ Renata s tvářemi, do kterých se pomalu vrací barva, s rukama sepnutýma nás prosí, žadoní jako malé dítě. Renata nám dává po studené puse na tváře.
„Dík. Dík kluci. Za to vás miluju, že jste mě vytáhli a že se neprokecnete.“
„Tak platí. Nic se nestalo,“ rozhoduju i za Luďka.
„Ale stalo. Průser jak prase,“ vykřikuje Luděk a mě hned dochází, že průser skutečně nastal. Buřtguláš už jenom smrdí spáleninou a kotlík se může dát rovnou do vody odmočit, aby šla vůbec odstranit ta černota.
A tak šťastní, že Renča žije, nepohrdáme nabízeným chlebem a pořádným štykem turisťáku, rajčaty a štiplavou maďarskou paprikou. Až nás štěstím huba pálí a slzí oči.
