Přijíždíme s dcerou Aničkou do Cavalese, malého městečka na okraji Dolomit. Těšíme se na dceru kamarádky, která tu žije s o 34 let starším přítelem, hoteliérem. Máme skvělou cenu za týdenní pobyt s polopenzí v jeho hotelu.
Jsme rozjuchané z cesty, kde jsme se bavily čtením italských „balících“ frází, které nám nabízel chat gpt.
Klárka nás vítá v recepci a otvírá šampaňské. Hotel připomíná vetešnictví. Pokoj je temný, ale ok.
Klárka mluví o své kočičce a domlouvá se s Aničkou, že nám ji přiveze a můžeme se o ní starat, je prý zvyklá chodit na procházky ve speciálním batohu. Anička je nadšená, miluje kočky. Druhý den ráno kočička zvrací. Přisuzujeme to horku, ale i tak voláme Klárce, aby ji vzala k veterináři. Slibuje, že si pro ní přijede a odveze ji.
Jdeme na výlet. Na zpáteční cestě mi cinkne messenger. Klárka píše, že kočičku odveze až večer svým autem, protože GianCarlo, její přítel, jí nevzal do svého Mercedesu, aby mu ho neušpinila.
Díváme se na sebe s dcerou. Cože?
Vzápětí přichází fotka Mercedesu. Hranatá černá krabice, co má Filip Turek.
Druhý den nás Klárka bere do vily, kde s přítelem bydlí. Před vchodem se jí ptám: „Hele, já nechápu, proč tu Cecilku GianCarlo nevzal. Vždyť byla v batohu. A ty ses pak musela kvůli tomu pro ní vracet?“
„Prosím tě, pojď kousek stranou, tady jsou kamery.“ Cože? Jdu za Klárkou.
„Kamery? To jako že tě sleduje?“
„Jo. On je má všude. A pak si to přibližuje a zesiluje zvuk a nechává si to chatem gpt přeložit do italštiny.“
Cože?
„Tak pojďte dovnitř.“
Ve vstupní hale se na dlouhém pracovním stole tyčí třičtvrtěmetrová fotka GianCarla nalepená na překližce a vyřezaná podle jeho tvarů. Dívá se do strany, mobil u ucha, cool úsměv.
Nevěřícně ukazuju na fotku a směju se. Klárka se tváří se omluvně a krčí rameny.
Dům vypadá jako vetešnictví. Na každém schodu je metrová socha nějakého svatého nebo svaté. V patře je hala, ve které se vyjímá letiště s černým prostěradlem. V rohu místnosti červeně bliká kamera.
„Jak se mu to povedlo tady postavit? Je to tu chráněná oblast, ne?“ Ptám se při výhledu z terasy.
Klárka krčí rameny. „Podplatil radní a soudce. Greenpeace mu to tady oblepil toaletním papírem, ale stejně to vyhrál.“
Vracíme se do městečka. V kavárně se Klárka rozbrečí. Půl roku plánovala návštěvu svých rodičů a bratra. Opatrně zpracovávala svého přítele, aby svolil, že u nich na zahradě udělají grilovačku. Když se dozvěděl, že Klárky bratr přijede se svým přítelem, všechno zrušil. Jejího bratra by prý ještě vydýchal. Dalšího gaye už ne. Cože?
Další den s námi Klárka večeří. GianCarlo nemá čas. Má schůzku ohledně Miss Itálie, kde má být v porotě.
„Jedu tam s ním, bojím se, aby mě nepodvedl. Říkají mi tady svatá Klára. Že jsem z něj udělala monogamního. Ale stojí mě to strašně sil.“
„Hele, pojďme změnit téma. Víte, že tady v 16. století, přímo na tomhle místě upálili asi 30 žen? Byly to největší čarodějnický procesy v celý historii Itálie.“
Nevěděly jsme. Ale popravdě, nepřekvapilo nás to.
