Snažil se před prázdninami zhubnout do plavek, kdežto jeho tělo ho neustále zrazovalo. I přes to že jedl celé měsíce jen kostky ledu, přibral o dalších deset kostek másla navíc.
Byla už půlka léta, Koláček trávil čas u babičky s dědou a stále bojoval se svou váhou. Jídlo měl tuze rád a dovolená u babičky byly pro něj muka. Všude jídla a dobrot, na které Koláček musel neustále myslet. Chtěl si jít hrát za bratranci do bazénu, aby odehnal kručení v bříšku, jenže hrozilo že se utopí. Pokaždé když se pokusil plavat ho to táhlo ke dnu jako Titanik.
Koláček seděl v kuchyni u jídelního stolu, a zatím co luštil křížovky babička zadělávala na tvarohové buchty. „Jdu ke slepicím, broučku.“ „Dobře.“ Koláček zůstal v útrobách kuchyně úplně sám. Sám s kynoucím těstem. Slaďoučká vůně syrové hnětené hmoty ho pokoušela. V místnosti bylo příjemné teploučko a buchty v zárodku uhnízděné v rozehřáté troubě natěšením nadskakovali. „Když si kousek uždíbnu nikdo nemůže přece nic poznat?“ Mlsný koláček odkryl svými baculatými prstíky kostkovanou utěrku na míse a nakukoval dovnitř. Svědomí ho tlačilo, a proto se vzpíral. „Vím že bych neměl, ale…“ Koláček už vztahoval ruku na nadýchané těstíčko, pak se však rychle odkoulel a nesouhlasně kýval: „ Ne to ne, to přeci nejde! Něco jsem si slíbil tak už to snad vydržím!“ Koláček otevřel dvířka mrazáku: „Radši si dám led, to bude lepší.“ Bříško mu zakručelo na odpor, že má hlad. Koláček se utrápený otočil směrem k troubě. Vůně ho svým rybářským proutkem přitahovala zpátky. Tahala mocnou silou všech laskomin. Svaly vůle povolovaly a Koláček byl s každým přitažením blíže. Chytal se okolních šuplíků, pokoušel se vzepřít: „Nesmím, nemůžu, fuj je to! Ale kousilínek. Jenom těstíčko zkontroluji.“
Poslední nitě sebeovládání se rázem zpřetrhaly a Koláček klečel nad mísou s tlapkami v těstě. Ládoval se jako medvěd medem z úlu. Ze zlého pocitu se i ohlédl jestli ho náhodou někdo nevidí, věděl že dělá špatnou věc. Ovšem těsto se přímo rozplývalo na jazyku a nešlo přestat. Koláček zalézal stále hlouběji do mísy a jeho tělo kynulo. Šaty se mu zpřetrhaly a knoflíky skákaly světelnou rychlostí všude po kuchyni, Koláček však jedl dál. Špeky mu nabývaly a rozlévaly se pomaloučku po podlaze. Na dně mísy zbýval už poslední zbyteček. Koláček na něj nemohl dosáhnout. Zakroutil se jako housenka a ponořil se hlouběji. Vyplázl jazyk jako čert a slízl poslední kousek těsta. Koláček roztáhl blažeností úsměv a zařadil zpátečku. Ven to ale nešlo. Koláček v míse uvízl, ven mu trčely pouze nohy.
Babička se přišla podívat jak buchty nadskočily: „Jejdanánky! To je nadělení! Těsto nám přeteklo!“ Pohotově vzala z příborníku lžíci a začala vyhazovat bochánky na nudrvál. Uštipovala z Koláčka tělesnou hmotu. Štípalo ho to, jako když strháváte náplast, akorát tak tisíckrát víc. Křičet nemohl, jelikož se mu mezi kily ztratily hlasivky. Kynutí nepřestalo a Koláček stále nabýval. Neutuchající mučení v podobě řezání tupou lžící do těla. Babička kmitala u plotny, zapnula sporák, aby se jí rozpustil tuk na podmaštění. Připravila si tvarohovou směs a plnila. Buchty přibývaly a plechy docházely, bylo třeba naházet je do trouby. Nastavila měřič na sto osmdesát stupňů a dala buchty péct. Koláčka pálilo celé tělo a začal chytat zlatavou barvu. Babička mezitím všechno dobalila a dostala své vnouče z mísy ven, jenom ne v celku, ale na kousky. Buchty se dopekly, Koláček měl popáleniny třetího stupně, těžko se mu dýchalo. „Kluci! Vylezte z vody buchty jsou hotové!“ zavolala babička z okna a položila plný pocukrovaný talíř na stůl. Děti se zběhly jako hladoví psi a snědli buchty kousek po kousku bez smilování. „A kde máte Koláčka?“
