Už nějakou dobu jsem vedl diskuse o realizaci mého snu – návštěvě tenisového turnaje ve Wimbledonu s M, přítelkyní žijící toho času v Londýně. Ona mě čas od času škádlila třeba tím, že poslala pohlednici s fotografií své osoby sedící na centrálním dvorci wimbledonského areálu s lahví sektu. Protože jsem ve Wimbledon Public Ballot – loterii pro zájemce o koupi vstupenek na tenisový svátek – neuspěl, zakoupil jsem letenky a vyrazil do Londýna vstříc druhé a zároveň poslední možnosti, jak zažít Wimbledon na vlastní kůži, a to díky legendární wimbledonské The Wimbledon Queue – frontě na vstupenky.V neděli 26. června 2022 nad ránem jsem dorazil se svým gangem (zbývající členové mé rodiny – maminka, sestra a bratr) na Letiště Václava Havla v pražské Ruzyni. Odtud, jak jsme se všichni naivně domnívali, máme zanedlouho se společností British Airways odletět do Londýna. Krátce před šestou hodinou ranní se u přepážky letecké společnosti objevili dva mladí chlapci a sdělili nám všem, že letadlo nepoletí v šest hodin ráno, jak bylo původně plánováno, ale až někdy odpoledne. Po vyřešení rezervace na zaparkování auta odjíždíme domů a na letiště se vracíme až po poledni. V danou chvíli ještě netušíme, že než skutečně vzlétneme směrem na Londýn, čekají nás ještě nekonečné hodiny čekání.
Letadlo nakonec odlétá až někdy po osmé hodině večer. Po příletu do Londýna a všech možných peripetiích s hledáním mého vozíku opouštíme Heathrow a společně s M, která nás čekala na letišti, vyrážíme na hotel.
Den D nastal v úterý 28. června 2022. Vydal jsem se v doprovodu své sestry a M do Wimbledonu. Když jsme dorazili do wimbledonského parku, kde na tamním golfovém hřišti probíhá ona The Queue, spatřili jsme nekonečného kroutícího se lidského hada. Když jsme dorazili k odpališti, ujaly se nás dvě anglické dámy a ptaly se, zda je možné mě přesadit na takovéto golfové vozítko. Když jsme jim odpověděli, že nikoliv, byla nám přidělena milá dobrovolnice Saša, která nás dovedla až těsně před brány areálu. Tam nás předala svým milým kolegyním. Ty si poté zapsaly mé jméno a příjmení a pak jsme čekali, zda-li budu mít štěstí.
Štěstěna mi tentokrát byla nakloněna a my se sestrou jsme se rozloučili s M a zamířili jsme směrem k pokladnám. Musím se přiznat k tomu, že poté, co jsme byli uvnitř areálu, jsem brečel jako malý kluk. A to jsem ještě netušil, co mě čeká.
Poté, co jsme zhlédli závěr zápasu Jeleny Ostapenko, které jsme byli tak blízko, že jsme se jí mohli téměř dotknout, rozhodli jsme se zamířit na dvorec č. 3, kde byl plánován zápas mezi Karolínou Plíškovou a Terezou Martincovou. Přemýšleli jsme se sestrou, jak se dostaneme s vozíkem do dolní části areálu, ve které se kurt č. 3 nacházel. Jak jsme tak stáli před jakýmisi otevřenými dveřmi, ujala se nás paní s vysílačkou, a když jsme jí vysvětlili, co potřebujeme, vyzvala nás, abychom ji následovali dovnitř do budovy.
Přitom, co nás vedla dlouhou chodbou k výtahu, nás všichni velmi uctivě zdravili. Následně jsme sjeli velkým výtahem o patro níž a šli dalšími chodbami, až jsme se ocitli u východu z budovy. Teprve tehdy nám došlo, že jsme nejspíš jedni z mála smrtelníků, kteří se kdy podívali do útrob centrálního dvorce ve Wimbledonu.
I když jsme nakonec plánované české derby neviděli, protože se zápasy neobyčejně protáhly a utkání bylo přesunuto na jiný dvorec, byl to nezapomenutelný zážitek. A i přesto, že jsem ještě v Londýně onemocněl covidem, věřte, že Wimbledon bych za život bez covidu nevyměnil.
