Oceán zážitků - napsala Tereza Vlčáková

Moherské útesy

Otevřela jsem oči a jako první jsem ucítila zvratky. Zadruhé jsem si uvědomila, že nejsem jejich původcem. A jako třetí, že jsem na lodi jedna z posledních bez pytlíku u pusy. 

Před hodinou jsme s kamarádkou nastoupily na loď natěšené, že uvidíme naše oblíbená filmová místa a proplujeme mezi těmi nejhezčími útesy. Měl to být vrchol naší dovolené. Ten první ale přišel hned po vyplutí. A pak další. Po každém následovalo prudké žuchnutí, když loď dopadla zpátky na hladinu. V ruce jsem svírala průvodce a otevřela náhodnou stránku. 

„Snad si teď nebudeš číst?!” 

„A co mám dělat?” 

Loď se prudce zvedla. 

Z reproduktorů nám monotónní hlas nahraného průvodce sděloval, co právě vidíme, tedy ti, kteří neviděli pouze dno svého blicího pytlíku. 

„Vážení cestující, po levé straně můžete obdivovat slavné Moherské útesy, které se tyčí do výšky až 214 metrů nad hladinou Atlantského oceánu.” 

Napravo se právě pozvracel další cestující. 

„Po pravé straně můžete zahlédnout skalní pilíř An Branán Mór. Za několik okamžiků se přiblížíme k jeskyni, kterou můžete znát z filmu Harry Potter a Princ dvojí krve. Právě zde se Harry Potter společně s profesorem Brumbálem vydali hledat jeden z viteálů.“ 

V tu chvíli přišla taková vlna, že jsem v okénku viděla jen svůj odraz. Zaměstnankyně nás mezitím obcházela s novou várkou sáčků. 

„Kdybychom byli v Americe, tak za ty pytlíky bychom dokonce museli zaplatit!” zvolal jeden z cizinců silným přízvukem. 

Ve chvíli, kdy jsme se přiblížili k přístavu, zavládlo úlevné ticho. 

Z horní paluby sestupovali promáčení šťastlivci, kterým mořská voda alespoň smyla následky plavby. Z nepromokavých bund jim crčela voda. 

Na parkovišti už čekal autobus. Naše průvodkyně si vedle něj ohřívala ruce o kelímek s horkou kávou. Spokojeně se na nás usmála. 

„Příští zastávka Fish and chips?”