„U devíti zchromlých, pěšky jdoucích netopýrů“, ulevil si poté, co tím svinstvem oheň uhasil. Dnes by řekl jednoduše například „do prdele práce“! Ovšem tato nadávka tehdy ještě prokazatelně neexistovala. Hned na to se mu zvedl žaludek a čaroděj si uvědomil, že zvracet po tmě je opravdu strašidelné. Stejně, jako ten kopec. Když nanosil klestí a troud, aby zapálil oheň nový, začínalo již svítat.
„Je čas na inovace. Zkusím ten nový lektvar, co přišel z arabského světa. Má prý podobné účinky jako pivo, ale na rozdíl od piva je tekutý.“ rozjímal. Chlastat lžící mu přišlo trapný i na kouzelníka ze 13. století. Přihnul si tedy notně švestkové kořalky s macerovanými červenými muchomůrkami- houby byly jeho zlepšovák a vylepšily již tak dost zábavný originál.
„Kuurva ta!“ rozkašlal se a podíval se obdivně na čutoru. Poté upřel zrak skrz plameny do východu slunce. Jak předtím zakašlal, uprskl do ohně a ten viditelně pookřál.
„No, to je jiný kafe!“ pomyslel si, i když kafe tam taky ještě tenkrát neznali. V tom byla obrovská přednost jeho povolání věštce. Plameny zašlehly a posvítily do větší dálky. Tak zahlédl kořenářku, jak kráčí s náručí bylin ku svému kutlochu. Bába ho u ohně pozorovala celou dobu také.
„Kdy už začneš dělat něco pořádnýho? Už si přestaň jen tak hrát!!! A kdo je u tebe kunhůta?!“ pořvávala baba skrz praskající oheň zkomoleninu dědkova zakletí. Jasnovidec totiž používal borové smolnaté dřevo. To při hoření mocně praskalo a tak nebylo moc rozumět.
„Co to říkala? Hrad? A Kunhůta… Něco se mi začíná rýsovat.“ kořalka s houbama a napovídající bába vytvářely do kouře zatím nejasně vznikající obraz.
„Mluví z tebe závist! To ti vytknout chci!“ zvolal na kořenářku přes praskající vatru.
„Jakej záviš? Jaký vítkovci? A co to tady mlaská?!“ zjišťovala. Mlaskal ten čáryfuk. Jak vyprazdňoval čutorku.
„Cože?! Záviš? Vítkovci?! Kunhůta? Láska?!“ halekal na celý les. Vyzunknul konečně všechen letkvar a začalo se mu to skládat.
„Jo! Bude tu stát hrad. Na tomhle místě první. Cizáci říkají prvnímu first. A na ten hrad přijde princ. Jiný cizáci říkají princi Fürst. Jo! Tak to bude Fürstenberg.“ liboval si, jak mu to věští.
„Princ se bude jmenovat Záviš a pojme za svojí tu Kunhůtu. No jo, za svojí!!! A proto to tu pozdějc přejmenujou na Svojanov. Bude to velká láska. Nebo hláska? Ale jo, ta tam bude stát taky…“ škytnul.
Bába pozorovala probouzející se les a usínajícího dědka. Zvířena zde byla tehdy odlišná od dnešní.
„Mein got! Tapír!“ vykřikla. Tedy, zas tak odlišná zvířena tu nebyla. Asi se spíše jednalo o tchoře, nebo jezevce. Ale posloužilo to k tomu, aby lektvarem ochromené mužovy smysly vypustily:
„Jo, gotika a empír. Jednou tu budou taky. Spolu.“ podíval se na kořenářku. Ta stála v obláčku mlhy, která se za svítání zvedala od země.
„Bílá paní. Na louce.“ mžoural ještě chvíli, aby hned na to definitivně odešel do říše snů.
Bába se podívala na chrápajícího čaroděje a pohoršeně si odplivla:
„Tak tady asi někomu bude sakramentsky strašit ve věži!“
A tím byla věštba dokonána.
