Odpovídal za veškerou munici a zbraně nejen u našeho zabezpečovacího útvaru, ale i u celé Vysoké vojenské letecké školy Košice. Práce na tomto úseku byla nárazová, takže mě nijak neomezovala ve spolupráci s tanečním orchestrem kapitána K. – a navíc mi přinášela skvělý benefit v podobě častých cest domů za manželkou a dcerou.
Dobrotivý major H. měl pro mou situaci velké pochopení a snažil se mě posílat na služební cesty, kdykoli to šlo. Několikrát mě tak vyslal doručit vyřazené pistole (tehdy osobní zbraň pilota) do centrálního skladu v Olomouci, a já mohl vždy strávit týden s rodinou. Vyvrcholením pak bylo velení dvěma ostravským záložákům, s nimiž jsem hlídal vagon plný vyřazených samopalů vzor 26 – s ním jsme 1. máje 1978 dorazili do Olomouce. Odměnou mi bylo deset dní doma.
Pochopení měl major H. i pro jiné případy – a některé z nich by dnes vydaly na samostatnou anekdotu. Vezměme si třeba zemědělce z JRD Čaňa, kteří pěstovali na velkých výměrách jahody. Každý rok se opakovalo totéž drama: sotva jahody začaly nabírat barvu a slib bohaté úrody, snesla se na pole hejna špačků, hlučná a nenasytná, a v několika dnech dokázala zdevastovat práci celých měsíců. Družstevníci si zkoušeli pomáhat leckterými tradičními metodami – plašiči, hlukem, dokonce prý i pytláckým střílením do vzduchu – ale nic nemělo dlouhodobý účinek. Major H. jim tehdy nabídl řešení, které znělo jako z válečného filmu: světlice. Ty totiž svým náhlým zábleskem a syčením dokázaly hejna vyplašit spolehlivěji než cokoli jiného. Vznikl tak neformální, ale překvapivě dobře fungující obchodní vztah – bedna
světlic za přepravku jahod. Nikoho tehdy nenapadlo ptát se, odkud vojenská pyrotechnika mizí ze skladu, ani jak by se taková směna vysvětlovala případné kontrole; hlavní bylo, že jahody dozrávaly nerušeně, špačci si to raději namířili jinam a major H. měl navíc pravidelný přísun čerstvého ovoce pro rodinu.
Jindy zase, jak mi vyprávěl, zařídil rolníkům se zkolabovaným pásovým traktorem u kolegy z jiného útvaru zápůjčku tanku. Snad si tehdy nikdo z JRD ani neuvědomil, co přesně jim to na pole přijelo – hlavní bylo, že se dalo orat, a papíry si major H. se svým kolegou nějak vyřídili mezi sebou. Jakmile byl družstevní pásák konečně opraven, stál před zemědělci nový problém: co s tankem, který jim najednou přebýval. Vojenskou techniku přece jen nešlo jen tak odvézt zpátky, jako by šlo o vypůjčenou sekačku. Rozhodli se tedy pro řešení hodné vesnické důvtipnosti – tank odstavili za kravín, obložili ho balíky slámy tak důkladně, že z něj nakonec zbyla jen nenápadná hromada, a nechali ho, ať si tam v klidu rezaví. Armáda si na něj vzpomněla až za tři roky, kdy se pravděpodobně někde v papírech konečně našla nesrovnalost v evidenci.
Nejtěžší období pro majora H. nastávalo vždy v květnu, kdy posluchači VVLŠ museli se svými cvičnými letouny Delfín absolvovat ostré raketové střelby. Pro naši výzbrojní čtveřici to znamenalo rakety vyskladnit, opatrně naložit do skříňové V3S a ještě opatrněji převézt na letiště, kde už si je přebíral pozemní personál a umísťoval je pod křídla letadel – šlo o střely „vzduch–země“ a „vzduch–vzduch“.
Zatímco pro nás předáním raket na letišti práce končila, na majora H. čekala ta nejnebezpečnější část. Jako jediný u útvaru měl totiž pyrotechnický výcvik na zneškodňování nevybuchlých střel – a tahle povinnost se v květnu neúprosně opakovala rok co rok.
Před výjezdem na střelnici, vzdálenou asi dvacet kilometrů od Košic, se major H. pokaždé oddal důkladnému a takřka rituálnímu loučení se životem. Nejprve do sebe obrátil několik panáků vodky – ne ve spěchu, ale s rozvahou člověka, který si chce být jistý, že poslední chvíle prožije důstojně. Pak následovalo dlouhé, procítěné loučení s rodinou, jako by odjížděl na frontu, a nakonec si dřepl na zahrádce a políbil trávu – snad aby si ji naposledy vryl do paměti, snad jako gesto smíření s osudem. Na jednu z pyrotechnických misí si vzal dokonce dvě čerstvě vylíhnutá kuřátka, možná v naději, že mu jejich přítomnost dodá klid nebo štěstí. Osud tomu
ale chtěl jinak – v náručí je tisknul tak úzkostlivě a s takovou láskou, že je cestou k vlastnímu údivu udusil.
Pak už se podle vyprávění praporčíka, který pod majorem sloužil léta, dění odvíjelo pokaždé stejně, jako by šlo o dobře nacvičené divadelní představení. Major H. nařídil řidiči, aby V3S zaparkoval u místní hospody, sám usedl dovnitř a začal pít na majorovu památku, „ktorý možno zomre“ – přípitek pronášel s takovou vážností, že by se dal skoro považovat za předsmrtnou řeč. Sám pak, ozbrojen jen odhodláním a léty výcviku, zamířil na střelnici, kde bez potíží, jako by šlo o rutinní úkon, zlikvidoval nevybuchlou munici. Krátce nato se vracel zpátky do hospody – tentokrát už ne truchlit, ale slavit. Pil na oslavu života, na zdraví, na to, že ho ani tentokrát nepotkalo nic zlého, a to až do chvíle, kdy pro oba dorazilo „záchranné“ vozidlo. To je, notně už zemdlelé a spokojené, i s opuštěnou V3S dopravilo zpět do bezpečí Malinovského kasáren.
Hned v pondělí mi pak major H., celý šťastný, že zůstal naživu, nabalil několik pistolí a poslal mě na týden domů.
