Další, už silnější poryv větru rozkýval zbytky rezivějících konstrukcí. Pustinou znělo kovové skřípání a kolem se přesýpal písek.
Průzkumný tým zastavil pod jednou takovou kostrou.
Vay0 se tázavě ohlédl na zbývající dva členy.
„Ztrácíme signál,” upozornil Kae1, úzkostlivě se držíc své vysílačky. „Měli bychom se vrátit. Tady jsme už mimo zmapované území.”
„A právě proto,” chystal se Vay0 otočit zpět dopředu, „pokračujeme dál. Teprve tady něco objevíme. Cítím to v kostech.”
„Kosti budou asi to jediný, co tu najdeme,” poznamenal suše Tiero2. „A žene se k nám bouřka.”
Vay0 se kdovíproč nadšeně usmál.
„My tady zařvem.”
„Klid, Kae1. Můžeme to přečkat pod zemí.” A Tiero2 dupl vedle sebe. Ozval se dutý zvuk.
„Poklop? Bunkr!” přihnal se Vay0. „Jak sis toho všiml?”
„Mhe,” pohodil rameny.
Zatímco se dobývali dovnitř, Kae1 kroužil kolem a nadával.
„Tohle není dobrý nápad, sakra. Pod zemí signál vypadne úplně, a zmínil jsem se už, že moje, skoro vybitá vysílačka mimochodem, je jediná, co funguje? Zatraceně! Proč ses jenom o tom poklopu zmiňoval, Tiero2i? Proč ho k sakru podporuješ? Ne, Vay0, nelez tam, nevíme- sakra!”
Vay0 právě zmizel ve tmě. Dolů vedl žebřík.
„Čistý!” houkl zezdola.
„Já jen nemám rád bouřky,” řekl Tiero2 a aniž by se obtěžoval s žebříkem, jedním krokem se poroučel dolů.
„Zařvem tu,” odsouhlasil si Kae1.
Tři dlouhé pruhy světla se rozběhly po stěnách. Bylo to tu cítit plísní a kovem, a až na tlumený hukot bouře nad nimi se prostor utápěl v tichu. Tyhle bunkry pocházely z dob před apokalypsou, a poté jako útočiště pro přeživší. Nikdy se ale nenašly takhle daleko od centrální základny.
„Nechoď dál, Vay0. Mohlo by se to tu zřítit..!” Kae1 šel poslední a neustále se rozhlížel. Vysílačka byla teď k ničemu, ale držel ji před sebou jako štít.
„Vydrželo to až doteď, ne? a proč šeptáš?”
„Na to nehodlám spoléhat! Dvě stě let je dost na to - kde jsi, sakra? proč mě neposloucháš?”
„Možná tě neslyší. Pořád šeptáš.”
Kae1 po Tiero2ovi loupl pohledem.
„Tady!” Vay0 o kus vepředu se k nim otočil a oslepil je baterkou. „Tohle musela být ovládací místnost. Podívejte.”
„Až začnu vidět,” utrousil Tiero2.
Vay0 ho popadl za ruku a vtáhl ho do další místnosti.
Kupodivu to byl Kae1, kdo jako první postoupil dopředu a přejel prsty povrch jednoho z přístrojů. Veškerá výbava dřímala pod nánosem času.
Vay0 následoval jeho příkladu, i když už ne tak citlivě. Zvedla se vlna prachu, jak mocně fouknul.
„Zatraceně, Vay0!”
Bunkrem se rozlehla ozvěna kašle, smíšená s mnoha nadávkami.
„No,” vyhekl nakonec Vay0.
Tiero2 potichu hvízdnul.
„To je téměř kompletní výbava,” zdvihl Kae1 obdivně obočí.
Vay0 se rozzářil. „Takže by v tom mohly být i zachovaný data? Záznamy a tak?”
„Pravděpodobně. Až na to,” brzdil ho hned, „že je to hodně zastaralá technologie -”
„Ty jsi expert na veškerou technologii! Dokážeš to nakopnout”
„To jediný k nakopnutí jsi tady ty, člověče. Už dávno tu není elektřina, a tudíž ani způsob, jak to nahodit.”
„Ale musíme to zkusit! Máme šanci dozvědět se víc tady, než za roky průzkumů na povrchu! Přece to nevzdáš, zkus to nějak.”
„To se mám s tím počítačem domluvit nebo co?” prskl Kae1. „Jakožto expert říkám, že to nejde. Potřebovali bychom zdroj elektřiny. A tyhle mašiny jsou už doslova celý v hrobě, byl by zázrak, kdyby aspoň -”
Vyrušilo je zaharašení za jedním regálem, zpoza něhož vzápětí vykoukla Tiero2ova oholená hlava. Chvíli bylo jen ticho.
„Pro dobro všech přítomných bych neměl sdílet tuhle informaci,” řekl Tiero2 a zdvihl cosi z police, „ale zdroj elektřiny tu je. A je funkční. Z nějakýho důvodu.”
„Panebože.” Kae1 schoval hlavu do dlaní.
„Panebože!” vyhrkl Vay0, který se už hrnul k Tiero2ovi. Ten mu s odevzdaným výrazem přenechal malý bytelný předmět.
Vay0 usadil Kae1a na bednu před hlavním monitorem.
„Nakopni to.”
„Ten zdroj, prosím,” napřáhl Kae1 ruku, věz, že už se z ničeho nevykroutí.
Pak ho nechali pracovat, protože expert potřebuje klid a ticho, obzvlášť, když je to Kae1. Tiero2 kreslil v prachu, Vay0 se snažil ze všech sil ovládnout své poněkud destruktivní vlohy.
Pak to cvaklo.
Všichni vzhlédli.
„Bomba,” řekl Tiero2 nepřítomně.
„Co-ne,” zarazil Kae1 jeho myšlenku včas na to, aby nepropukla panika. „Bylo to jen zaseknutý. Ale nevím, jestli -”
„Vssss.. ssschchchrrrr... sssssssšš”
Všichni tři ztuhli.
„... vsss.. slyšít.. šššš..”
Kae1 začal horečně točit všemožnými čudlíky a páčkami, zatímco se Vay0 s Tiero2em seskupili kolem. Nikdo nemluvil.
Jenom hlas v záznamu, přetrhávaný šumem, naplňoval napjaté ticho.
„... pokud tohle slyšíte… základna B65..aktivovat bariéru… právě se-” Záznam přešel do pravidelného šumu.
„Kae1!” šeptl Vay0.
„Jo, já vím, já vím,” přetáčel čudlíky.
„Jak si myslíte, že je to starý?” zeptal se Tiero2.
„... B65… ffffssšššs…požadujeme aktivovat bariéru…”
„210 let.” Vay0 nepouštěl oči z jejich objevu. „Jediná událost, při které se kdy zdvihaly bariéry, byl poplach těsně před apokalypsou.”
„A měly se aktivovat tímhle?” Tiero2 držel špičku prstu na netknutém zeleném tlačítku, věštím než ostatní a umístěném trochu stranou. Pod ním byl v plechu vyražený nápis kdysi čitelný jako 'bariéry'.
Hlas starý 210 let pozbyl srozumitelnosti, nahrazen šumem podtrženým praskáním a vzdáleným hukotem, který pořád sílil.
Pak zničehonic vše ztichlo.
Záznam skončil.
Bunkr mlčel.
„. .. aktivujte bariéry, k sakru..! Slyší nás někdo?!”
Na druhé straně bylo ticho.
„Museli to poslat z bunkru v přední linii,” promluvil konečně Kae1. „Byli první, koho to zasáhlo, a varovali centrálu ještě včas…”
„Hm.” Tiero2 se podrbal na hlavě. „Mám takový pocit, že to tak úplně nezabralo.”
„K apokalypse vůbec nemuselo dojít,” hlesl Vay0, pohledem visící na tlačítku.
„To nevíme jistě,” zkusil to zmírnit Kae1. „Třeba by se stejně -”
„A tohle bylo příčinou všeho..?” Vay0 zavrtěl hlavou.
Hodnou chvíli stáli mlčky, nerozhodně, jako v posledním pozoru.
Pak se Vay0 natáhl, a stiskl zelený čudlík.
Proč to nikdo neudělal tehdy, se už nedozví. Ale tenhle záznam tu čekal 210 let, a Vay0 měl pocit, že musí odpovědět. I přesto, že už bylo pozdě.
O 210 let dříve
Skrz sílící bouři najednou zaduněly tři táhlé hluboké tóny.
Někdo sjel po žebříku dolů do bunkru B65 a rozběhl se podzemím k ovládací místnosti. Cestou z něho opadával písek. Všichni se za ním rozrušeně otáčeli.
Žena, která se doteď krčila u nahrávacího zařízení, vzhlédla k zadýchanému příchozímu. Unaveně se pousmála.
„Právě vypadl signál. Už definitivně všude. Tak co? Nějaký napad, jak strávit konec světa?”
Otřepal ze sebe další písek. „V první řadě ho přestát, řekl bych.”
Žena svraštila obočí. Za ta léta, co pracovali spolu, už dokázala předvídat, o čem ji její pravá ruka bude informovat. Ale teď, tváří v tvář konci světa, zněl sice klidně, ale ne smířeně, a to ji zmátlo.
„Co tím myslíš..?”
„Bariéry,” řekl. „Jsou aktivní.”
