Ve Varech doleva - napsal Petr Flajžík

Bože, mě hrozně bolí hlava. Rozlepím oči a začnu nadávat. Čím jsem starší, tím jsou opilecká rána horší. Trpaslíci za mýma očima začínají hloubit další šachtu, do toho zpívají, dupou a troubí na vuvuzely. Jako tolikrát předtím, zase pro jednou přísahám, že už nikdy nebudu pít. 

No co, můžu si za to sám. 

Dva měsíce zpátky jsem složil maturitu, rodiče jsou na dovolené, takže to logicky nemohlo skončit jinak než pořádnou kocovinou. Standa, můj kamarád, co se mnou včera držel basu a dneska spal u mě, už je asi taky vzhůru, slyším ho pro změnu nadávat z vedlejšího pokoje. Na o čem jsme to včera mluvili? 

Nabereme Jardu v Hradci Králové a jedeme někam za Karlovy Vary sledovat Perseidy. Nebo nabereme Perseidy ve Varech a jedeme do Hradce sledovat Jardu? 

Doprdele, mně je blbě.

Ještě že se v srpnu stmívá docela pozdě, třeba se stihneme dát dohromady tak, abychom z toho aspoň něco měli.

O několik hodin později Superb Standova táty míří po dálnici z Hradce na západ. Doufám, že Standovi už je líp, protože je pořád jediný, kdo z nás má řidičák. Uvnitř sedí tři devatenáctiletí kluci v teplácích a vytahaných tričkách. No a co jako. Na koho asi budeme na Božím Daru při nocování pod širákem dělat dojem? Na srnky? Slušný oblečení je tady asi stejně platný jako zubní kartáček, což je mimochodem věc, kterou jsme si taky nebrali, tekoucí voda tam asi nebude. Plán je jasný, prostě dojedeme do Varů, tam zahneme doleva, po cestě koupíme pár piv, lehneme si na louku, kde je přes zimu sjezdovka a budeme si užívat pomíjivost bytí obklopeni kamarády, tichem, lesem a nekonečnem padajících hvězd. Ráno se sbalíme a jedeme domů. Co se asi může pokazit? 

Když kolem šesté večer míjíme ceduli s názvem západočeského města, kde máme uhnout doleva, zavibruje mi telefon. Píše Adéla, naše společná kamarádka, která se svou sestrou posílá pozdrav z dovolené ve Francii. Do Paříže bych se taky rád někdy podíval. 

Odepisuji a nedávám pozor. Tak se stane, že Škodovka mine odbočku, která ji měla dostat na cestu do hor. Co se dá dělat, přiznám to klukům. Na dalším exitu to prostě otočíme a jedeme. Sice je to moje chyba, ale stejně z toho nahlas obviním Adélu. 

Jarda navrhne, abych jí to řekl do očí. 

Odepisuju, že jsme kvůli ní přejeli odbočku, a teď jedeme do Paříže za ní, abychom si to s ní vyřídili. Exit, kde bychom se mohli otočit, ale stále nepřichází. 

„Volové, co kdybychom do tý Paříže fakt jeli,“ ptám se. „Už jsme stejně skoro v Německu, to nějak přejedeme a ráno jsme tam“. 

„No jo, jasně, to je skvělej nápad,“ kontruje ironicky Standa, ale když se exit konečně objeví, pokračuje v cestě. Pořád se o tom nápadu bavíme, napřed ironicky, ale postupně, jak se blížíme k německým hranicím, se ironie začíná vytrácet. 

Je noc. Perseidy, kvůli kterým jsme se původně dali na cestu, nad střechou auta a německou dálnicí tančí a padají, tak jako každý rok. Byly tu dávno před námi a budou tu ještě dlouho potom, co my už nebudeme. Tuhle noc jsem vždycky považoval za naprosto magickou. Jen my tři uprostřed dobrodružství, bez zubních kartáčků a ve špinavých teplácích, v břiše jen plastový sendvič z benzínky a na účtech peníze sotva na naftu. 

A o pár hodin později se už hlavní město Francie začíná objevovat na ukazatelích. Čeká nás nový den a až se vyspíme na zadních sedačkách auta, pravděpodobně i bolest celého těla. Ale bude to stát za to. A nakonec fakt stálo. Jen ty zubní kartáčky nám chyběly.