Je právě to líné bezčasí mezi Štědrým dnem a Silvestrem, miska s bramborovým salátem je prázdná a linecké a medvědí pracky tiše a ochotně okorávají na plastovém tácku, co se tváří, jako že je z křišťálu. Ale zatímco doma je bezčasí, venku se točí kola dějin.
Filozof v červeném roláku, který vypadá spíš jako skřítek, varuje před nebezpečím oligarchie, na mahagonovém stolku je plný popelník jako memento mori, za pár let se ve svém bratislavském bytě, na Slovensku, kam se přestěhuje na protest proti rozdělení Československa, upálí od špatně uhašeného nedopalku. Ale na smrt ani na nebezpečí oligarchie teď ještě nikdo nechce myslet, ještě ne, je nová doba a všechno bude lepší.
Pavoučí muzikolog, co se vrátil do vlasti z Vídně, odkládá šálek s růžovými pivoňkami z porcelánky Epiag a odmávne skřítkovy poznámky netrpělivým dirigentským gestem.
Bělovlasá smutná paní potáhne z cigarety, kterou se za ta léta naučila držet tak šikovně, že nejsou vidět čtyři chybějící články prstů. Věčný chlapec, ze kterého udělali prezidenta, je nevnímá. Myslí na toho snaživce v obludném fialovém saku, co se chlubí, že je mistr světa v objíždění regionů.
Tohle jsou ti noví, co se derou k moci, a teoretické disputace skřítka filozofa a pavoučího muzikologa zůstanou zapomenuty jako vánoční dárek od tetičky Mileny, kousavá šála, co nikdo nechce nosit. Zato snaživec má konkrétní plány a šermuje pojmy jako transformace, privatizace a akcelerace. Co s ním? Věčný chlapec, ze kterého udělali prezidenta, má nápad. Pošle snaživce do televize, když je ten přeborník přes výjezdy do regionů, ať si k lidu z regionů mluví přímo.
Snaživec je tedy v televizi a cítí se důležitě. Fialové sako vyměnil pro tuto zvláštní příležitost za skotskou kostku. Čte novoroční přání od žáků 2.B základní školy Pavlíka Morozova, kterou zjevně ještě nestihli přejmenovat. Nebo si paní učitelka, když to přání žáčkům diktovala, jakože ten nápad určitě není z jejich malinkých osmiletých hlaviček, ještě nezvykla, že se jejich základní škola už nejmenuje Pavlíka Morozova, ale Winstona Churchilla, kdo si má taky pamatovat, jak se to vlastně správně píše. A vůbec, jak ona teď má učit osmáky dějepis, když nejsou žádné osnovy a ty staré učebnice už by se asi neměly používat. No nic, skončí druhou světovou válkou a šmitec, snad budou na gymplu rozumní a nedají jim do otázek na přijímačky studenou válku. Tak teda bude používat staré učebnice, to se nedá svítit, ale jak jim vysvětlí tu fotku hladového demonstrujícího dělníka z První republiky, když se to teď pořád uvádí jako vzor demokracie, to na mou duši netuší. Tak to přeskočí a bude doufat, že se Vodrážka nepřihlásí a provokativně se na to nezeptá. Fakta jsou nakonec fakta, alespoň že ta data zůstanou stejná a děti se stejně jenom memorují data, říkal teď soudruh ředitel, teda vlastně pan ředitel, že se to bude muset změnit, že takhle už to nepůjde, škola nemá vést děti k biflování, ale k samostatnému myšlení. Ale to si může pan ředitel říkat, co chce, ale když někdo neví, že první světová válka skončila 11. listopadu 1918 přesně v jedenáct hodin, kdy byla bitva u Kresčaku a jestli se mohl Jiřík z Poděbrad teoreticky setkat s Richardem Plantagenetem, tak mu je celé samostatné myšlení k ničemu.
Ale že bude muset učit němčinu, do toho se jí teda nechce. Jednou má aprobaci dějepis-ruština a konec. A vůbec neví, co je na ruštině špatného. Pan ředitel říkal, že je to jazyk okupantů a že si rodiče výslovně nepřejí, aby se jej jejich děti učili. Ale jakýpak byli Puškin, Tolstý a Dostojevský okupanti? A co němčina, to není jazyk okupantů, ha? Ještě dobře si vzpomíná, jak její máma němčinu nesnášela, jak sebou vždycky cukla, když ji třeba slyšela v televizi, i když je fakt, že němčina v televizi spočívala většinou v „Halt! Hände hoch!“ v nějakém filmu z druhé světové války. Pan ředitel jí vysvětlil, že se na to dívá špatně a že se musí přizpůsobit. Tak se teď přizpůsobuje a po večerech místo, aby v klidu štrykovala, drtí německá slovíčka. No pořád je to lepší než angličtina, to aby si člověk do pusy strkal horkej brambor, aby měl tu správnou výslovnost „How do you do, Mr Stevens“ a tak dále. Nebo nedej bože francouzština, co spadla na Šimonovou, takovejch písmen člověk napíše a nakonec je z toho takový krátký zvuk, jako když vám někdo šlápne na nohu. Ale Šimonová, ta se toho nebojí, ta se přizpůsobuje. Myslí si, nána jedna namyšlená, že si ji ředitel na francouzštinu vybral, protože má největší kulturní zázemí, tak to řekla. Ve skutečnosti si ji ten trouba vybral, protože ráčkuje, to je přeci každýmu jasný. Francouzsky neumí ani Bonjour, ale vůbec ji to nevadí, prý že bude se žáky poslouchat šansony Edit Piaf a vystřihovat a nalepovat etikety od francouzských sýrů, co je teď za nekřesťanský peníze prodávají v krámě místo hermelínu. Jo, to je jí podobný, ale žáci ji zbožňujou, protože po nich nikdy nic nechce. Tak ještě jednou: „Mein Vater arbeitet als Arbeiter im einem Maschinenbaubetrieb. Meine Mutter ist Verkäuferin.“ Ale napsat s dětmi vánoční přání panu ministrovi, to Šimonovou nenapadne, ha. To bude něco, třeba se o tom pan ředitel zmíní i ve školním rozhlase. Odkládá učebnici němčiny pro samouky a krasopisným písmem píše:
„Vážený pane ministře,
My, žáci 2.B, Vám tímto slavnostně slibujeme, že budeme příští rok hodní a budeme se vzorně učit, abychom pomohli naší zemi v této nové době.“
Snaživec čte dopis dojatým pisklavým a trošku úlisným hláskem a říká, že snad ani nemá co dodat, že to ti žáci 2.B tak krásně vyjádřili za něj a že nám všem přeje, abychom se snažili prospět naší zemi a že on se bude snažit ze všech nejvíc. A dme se pýchou a nic na tom nezmění ani to, že když si jde druhý den pro pochvalu do zakouřené prezidentské pracovny, kde si ostentativně odkašlává, tihle bohémové, máničky a hochštapleři tu stejně dlouho nezůstanou, o to on už se postará, zuřivý knírač, který ho nikdy neměl rád, mu ukousne kus levé nohavice z kalhot v zánovní skotské kostce.
Snaživec je tedy v televizi a cítí se důležitě. Fialové sako vyměnil pro tuto zvláštní příležitost za skotskou kostku. Čte novoroční přání od žáků 2.B základní školy Pavlíka Morozova, kterou zjevně ještě nestihli přejmenovat. Nebo si paní učitelka, když to přání žáčkům diktovala, jakože ten nápad určitě není z jejich malinkých osmiletých hlaviček, ještě nezvykla, že se jejich základní škola už nejmenuje Pavlíka Morozova, ale Winstona Churchilla, kdo si má taky pamatovat, jak se to vlastně správně píše. A vůbec, jak ona teď má učit osmáky dějepis, když nejsou žádné osnovy a ty staré učebnice už by se asi neměly používat. No nic, skončí druhou světovou válkou a šmitec, snad budou na gymplu rozumní a nedají jim do otázek na přijímačky studenou válku. Tak teda bude používat staré učebnice, to se nedá svítit, ale jak jim vysvětlí tu fotku hladového demonstrujícího dělníka z První republiky, když se to teď pořád uvádí jako vzor demokracie, to na mou duši netuší. Tak to přeskočí a bude doufat, že se Vodrážka nepřihlásí a provokativně se na to nezeptá. Fakta jsou nakonec fakta, alespoň že ta data zůstanou stejná a děti se stejně jenom memorují data, říkal teď soudruh ředitel, teda vlastně pan ředitel, že se to bude muset změnit, že takhle už to nepůjde, škola nemá vést děti k biflování, ale k samostatnému myšlení. Ale to si může pan ředitel říkat, co chce, ale když někdo neví, že první světová válka skončila 11. listopadu 1918 přesně v jedenáct hodin, kdy byla bitva u Kresčaku a jestli se mohl Jiřík z Poděbrad teoreticky setkat s Richardem Plantagenetem, tak mu je celé samostatné myšlení k ničemu.
Ale že bude muset učit němčinu, do toho se jí teda nechce. Jednou má aprobaci dějepis-ruština a konec. A vůbec neví, co je na ruštině špatného. Pan ředitel říkal, že je to jazyk okupantů a že si rodiče výslovně nepřejí, aby se jej jejich děti učili. Ale jakýpak byli Puškin, Tolstý a Dostojevský okupanti? A co němčina, to není jazyk okupantů, ha? Ještě dobře si vzpomíná, jak její máma němčinu nesnášela, jak sebou vždycky cukla, když ji třeba slyšela v televizi, i když je fakt, že němčina v televizi spočívala většinou v „Halt! Hände hoch!“ v nějakém filmu z druhé světové války. Pan ředitel jí vysvětlil, že se na to dívá špatně a že se musí přizpůsobit. Tak se teď přizpůsobuje a po večerech místo, aby v klidu štrykovala, drtí německá slovíčka. No pořád je to lepší než angličtina, to aby si člověk do pusy strkal horkej brambor, aby měl tu správnou výslovnost „How do you do, Mr Stevens“ a tak dále. Nebo nedej bože francouzština, co spadla na Šimonovou, takovejch písmen člověk napíše a nakonec je z toho takový krátký zvuk, jako když vám někdo šlápne na nohu. Ale Šimonová, ta se toho nebojí, ta se přizpůsobuje. Myslí si, nána jedna namyšlená, že si ji ředitel na francouzštinu vybral, protože má největší kulturní zázemí, tak to řekla. Ve skutečnosti si ji ten trouba vybral, protože ráčkuje, to je přeci každýmu jasný. Francouzsky neumí ani Bonjour, ale vůbec ji to nevadí, prý že bude se žáky poslouchat šansony Edit Piaf a vystřihovat a nalepovat etikety od francouzských sýrů, co je teď za nekřesťanský peníze prodávají v krámě místo hermelínu. Jo, to je jí podobný, ale žáci ji zbožňujou, protože po nich nikdy nic nechce. Tak ještě jednou: „Mein Vater arbeitet als Arbeiter im einem Maschinenbaubetrieb. Meine Mutter ist Verkäuferin.“ Ale napsat s dětmi vánoční přání panu ministrovi, to Šimonovou nenapadne, ha. To bude něco, třeba se o tom pan ředitel zmíní i ve školním rozhlase. Odkládá učebnici němčiny pro samouky a krasopisným písmem píše:
„Vážený pane ministře,
My, žáci 2.B, Vám tímto slavnostně slibujeme, že budeme příští rok hodní a budeme se vzorně učit, abychom pomohli naší zemi v této nové době.“
Snaživec čte dopis dojatým pisklavým a trošku úlisným hláskem a říká, že snad ani nemá co dodat, že to ti žáci 2.B tak krásně vyjádřili za něj a že nám všem přeje, abychom se snažili prospět naší zemi a že on se bude snažit ze všech nejvíc. A dme se pýchou a nic na tom nezmění ani to, že když si jde druhý den pro pochvalu do zakouřené prezidentské pracovny, kde si ostentativně odkašlává, tihle bohémové, máničky a hochštapleři tu stejně dlouho nezůstanou, o to on už se postará, zuřivý knírač, který ho nikdy neměl rád, mu ukousne kus levé nohavice z kalhot v zánovní skotské kostce.
A smutná bělovlasá paní naoko psa pokárá: „Ale Ďulo, fuj, to se nedělá!“, ale pro sebe se pousměje, tak decentně, že ji nikdo nemůže obvinit ze škodolibosti.
