Balada nevšední svatby - napsal Šimon Pravda

Na zlomené větvi se hrbí,
v prchavém světle uhlíku,
mladý pán, co po nocích
zasmušile bafá dýmku.

Zlomená větev vodu svírá prsty.
Co chtěla zvrátit, vězí na dně
- minulosti. Hladina tu stojí,
a čas plyne jenom v listí.

Proč ta vrba se nad břehy hrbí?
Tiše — zdejší vody tě slyší.
Příběhy tvrdí, že pod hladinou
tu srdce bije za utonulou duši.

Kdysi na vesnici, v den svatby,
muže odvedli vojáci jak na
šibenici. Na vrbě jeho milá,
větev s ní se podlomila.

Co si válka vzala, po letech
zapomněla - země zjihla.
Když se ženich vrátil, zví se,
u rybníka lkala už jen svíce.

Vyrval srdce z hrudi, ať bije
v rybníce na její hrudi dál:
„Vrbo! Prohlaš nás za manžele,
ať srdce mé obejme jí žal."

Na dně vody, v rukách bledých,
srdce bije podvodní mši
- utonulých. Mrtvý ženich ale není,
voda v žilách smrt ošálila.

Na zlomené větvi se hrbí,
v prchavém světle uhlíku,
vodní pán, co po nocích
zasmušile bafá dýmku.

Prý je vod ní, on z té svatby,
vdovec krásné nevěsty,
pán české pověsti.
Muž vody - prapůvodník, Wasserman.

Předchozí verze:


Balada nevšední svatby

Proč ta vrba se nad břehy hrbí?
Tiše — zdejší vody tě slyší.
Příběhy tvrdí, že pod hladinou
tu srdce bije za utonulou duši.

Zlomená větev vodu svírá prsty.
Co chtěla zvrátit, vězí na dně -
minulosti. Hladina tu stojí,
a čas plyne jenom v listí.

Kdysi na vesnici, v den svatby,
muže odvedli vojáci - jak na
šibenici. Na vrbě jeho milá,
větev s ní se podlomila.

Co si válka vzala, po letech
zapomněla - země zjihla.
Když se ženich vrátil, zví se,
u rybníka lkala už jen svíce.

Vyrval srdce z hrudi, ať bije
v rybníce na její hrudi dál:
„Vrbo! Prohlaš nás za manžele,
ať srdce mé obejme jí žal.“

Na dně vody, v rukách bledých,
srdce bije podvodní mši -
utonulých. Mrtvý ženich ale není,
voda v žilách smrt ošálila.

Na zlomené větvi se hrbí,
v prchavém světle uhlíku,
vodní pán, co po nocích
zasmušile bafá dýmku.

Prý je vod ní, on z té svatby,
vdovec krásné nevěsty, pán
české pověsti. Muž vody -
prapůvodník, Wasserman.

Balada nevšední svatby

Nahrbená vrba se

o hladinu opírá.

Nad kalným zrcadlem

marně rozpomíná.

Zlomená větev

svírá vodu prsty.

Co chtěly zvrátit, vězí

na dně minulosti.

Co v té vodě vrba svírá?

Podle lidí v listech

nářek vdovy znívá

 od té davné doby, kdy...

dívku hnali na hranici

Aby svůj hřích smila 

ve svatebních šatech se

z té vrby vodě vzdala.

Na zlomené větvi

v prchavém světle uhlíku

po nocích mladý pán 

bafá dýmku.

V očích zakalené

rybníky, řasy tiší

pod hladinou duši

jeho nevěsty

Co mu válka vzala,

už válka zapomněla.

Říkali, že je mrtvý, když

se vrátil z fronty, kdy...

u té vrby křížem své 

srdce z hrudi rval.

Do vody ho vložil, 

ať obejme její žal.

A tak si dívku vzal 

Když se vrátil na břeh.

Byl to muž vody, jeho

vdovy - wasserman.