Jako polovina Palerma.
Nebo jako velmi starý sflikovaný obranný val.
Vstupujeme do zašlého oblouku s nápisem Palazzo Conte Federico, 17.století. Spontánně nás tam zlákala zářivě zlatá kštice štíhlého svalnatce, který k těm oprýskaným fasádám tak nějak zvláštně patří. Místňák přespolní. Po černočerných hlavách ukřičených stánkařů na blízkém trhu Ballaro zajímavý kontrast.
Rozhlížíme se mezi turisty po renesanční dvoraně plné palem a já zaslechnu z úst blonďáka už čtvrtý jazyk. Na jižní Itálii neobvyklé.
Kupuji vstupenky.
"Jakto že mluvíte tak skvěle německy?"
"Máma je ze Salcburku, tak jsme vyrostli s bráchou dvojjazyčně."
Pozoruji kočky a krysy v hromadách odpadků před okny paláce. Jestlipak tady vydržela?
"Vítejte u nás!"
Výklad začíná.
"Jsem přímý potomek sicilského a jeruzalémského krále, Fridricha II. Štaufského. Můj otec je Conte Federico, narozen tady v centru Palerma, jako skutečný praprapravnuk tohoto velkého římského císaře národa německého ze 13.století, tedy jednoho z jeho 19 dětí. "
Trochu se napřímí. Má skoro 2 metry.
"Můj otec se na jednom plese v Římě seznámil s mou matkou, rakouskou zpěvačkou. Vzali se, založili rodinu, a od té doby se všichni společně snažíme zachránit náš rodinný majetek. Máma učí tady na blízkém gymnáziu němčinu a angličtinu, táta spravuje vinice a co vyděláme, strčíme tady do těchto starých zdí."
Vystoupáme do prvního patra. Všechno je zvláštně dokulata, krásně asymetricko-chaoticko-nečekané.
"Torre di Scrigno, původně obranná věž v punském opevnění, náš domov. Až pod tato okna
sahal jeden ze dvou mořských zálivů, už ve středověku bohužel zasypaných, jak město rostlo. To máme pech, že.. ?"
Vykouknu ven mezi normanskými sloupky na tu fantastickou směs všeho k přežití, jakoby náhodně roztroušenou mezi domy a dvorky. Myslím na Afriku, na přísnou a chladnou Normandii a na pyšné Aragonce. Myslím na panovníky, kteří nebyli k mání. Fridrich byl , ze svých dlouhých 39 let vlády se v Itálii zdržel a udržel celých 28 , i když určitě neseděl celou tu dobu přímo tady na ostrově.
Pod ním tady ovšem všechno vzkvétalo. Zlatý věk. Mluvil všemi jazyky, organizoval křížové výpravy, psal knihy, sdružoval Araby, Židy i křesťany. Pracoval prostě s tím, co bylo. Ideální monarcha. Kosmopolit, humanista a vědátor.
Vzpomenu si na jeho fenomenální sofistikovaný Castel del Monte v Apulii a jak jsme v tom osmihranu před lety hráli s dětmi na schovávanou.
Šplháme dál. Skoro zakopnu o další nerovnou majolikovou dlaždici. Stropy a podlahy jsou původní, zachovalé a překrásné, nábytek a inventář spíš veteší. Pokus o intériéry L. Viscontiho z neuvěřitelnĕ úspěšného filmu Gepard, kříženo s hudebními salonky severoitalských vil, kde na každém druhém pianoforte hrál samotný Wagner. Dokoupeno, vypůjčeno, našvindlováno.
Logicky. Prošly tu války, osvobozování alias sjednocování, fašismus nafrnĕných závodniček 30.let i americká armáda. Tvrdý život, tvrdá země. Ale i bohatá, přinejmenším plodná - citrony, víno, mořské plody a všudypřítomná zelenina. A dost místa. Zdá se to hodně. Přesto jeden milion Sicilčanů emigruje do Ameriky a život ostrovní řídí mafie.
Už jsme skoro pod střechou, v kamenné jídelnĕ.
"A tady u tohoto olivového stolu sedával Giuseppe Garibaldi, když dělal nábor do Spolku zednářů.
Kupuji vstupenky.
"Jakto že mluvíte tak skvěle německy?"
"Máma je ze Salcburku, tak jsme vyrostli s bráchou dvojjazyčně."
Pozoruji kočky a krysy v hromadách odpadků před okny paláce. Jestlipak tady vydržela?
"Vítejte u nás!"
Výklad začíná."Jsem přímý potomek sicilského a jeruzalémského krále, Fridricha II. Štaufského. Můj otec je Conte Federico, narozen tady v centru Palerma, jako skutečný praprapravnuk tohoto velkého římského císaře národa německého ze 13.století, tedy jednoho z jeho 19 dětí. "
Trochu se napřímí. Má skoro 2 metry.
"Můj otec se na jednom plese v Římě seznámil s mou matkou, rakouskou zpěvačkou. Vzali se, založili rodinu, a od té doby se všichni společně snažíme zachránit náš rodinný majetek. Máma učí tady na blízkém gymnáziu němčinu a angličtinu, táta spravuje vinice a co vyděláme, strčíme tady do těchto starých zdí."
Vystoupáme do prvního patra. Všechno je zvláštně dokulata, krásně asymetricko-chaoticko-nečekané.
"Torre di Scrigno, původně obranná věž v punském opevnění, náš domov. Až pod tato okna
sahal jeden ze dvou mořských zálivů, už ve středověku bohužel zasypaných, jak město rostlo. To máme pech, že.. ?"
Vykouknu ven mezi normanskými sloupky na tu fantastickou směs všeho k přežití, jakoby náhodně roztroušenou mezi domy a dvorky. Myslím na Afriku, na přísnou a chladnou Normandii a na pyšné Aragonce. Myslím na panovníky, kteří nebyli k mání. Fridrich byl , ze svých dlouhých 39 let vlády se v Itálii zdržel a udržel celých 28 , i když určitě neseděl celou tu dobu přímo tady na ostrově.
Pod ním tady ovšem všechno vzkvétalo. Zlatý věk. Mluvil všemi jazyky, organizoval křížové výpravy, psal knihy, sdružoval Araby, Židy i křesťany. Pracoval prostě s tím, co bylo. Ideální monarcha. Kosmopolit, humanista a vědátor.
Vzpomenu si na jeho fenomenální sofistikovaný Castel del Monte v Apulii a jak jsme v tom osmihranu před lety hráli s dětmi na schovávanou.
Šplháme dál. Skoro zakopnu o další nerovnou majolikovou dlaždici. Stropy a podlahy jsou původní, zachovalé a překrásné, nábytek a inventář spíš veteší. Pokus o intériéry L. Viscontiho z neuvěřitelnĕ úspěšného filmu Gepard, kříženo s hudebními salonky severoitalských vil, kde na každém druhém pianoforte hrál samotný Wagner. Dokoupeno, vypůjčeno, našvindlováno.
Logicky. Prošly tu války, osvobozování alias sjednocování, fašismus nafrnĕných závodniček 30.let i americká armáda. Tvrdý život, tvrdá země. Ale i bohatá, přinejmenším plodná - citrony, víno, mořské plody a všudypřítomná zelenina. A dost místa. Zdá se to hodně. Přesto jeden milion Sicilčanů emigruje do Ameriky a život ostrovní řídí mafie.
Už jsme skoro pod střechou, v kamenné jídelnĕ.
"A tady u tohoto olivového stolu sedával Giuseppe Garibaldi, když dělal nábor do Spolku zednářů.
Bez jejich pomoci by s tou slabou tisícovkou mužů rozhodně Sicílií neprošel. Naučil se to u Vás v Londýně, " šlehne fešák okem po své anglické miniskupince.
"A kousek odsud se narodil Cagliostro, ne?" vhodím do debaty dalšího zednáře.
Conte šarmantně a s třicetiletým úsměvem velmi velmi starého šlechtice:
"Ale ten u nás myslím nikdy pozván nebyl."
"A kousek odsud se narodil Cagliostro, ne?" vhodím do debaty dalšího zednáře.
Conte šarmantně a s třicetiletým úsměvem velmi velmi starého šlechtice:
"Ale ten u nás myslím nikdy pozván nebyl."
