Den v africké divočině Krugeru - napsala Vendula Beaujouan Langová

Rozjedete se do rozlehlé jihoafrické savany, přikryté vzrostlou trávou, poseté zakrslými trnitými keři a osamělými baobaby. Samozřejmě čekáte, že se to tam bude hemžit útočnými i zlenivělými šelmami. A volně pobíhajícími sudokopytníky a lichokopytníky. A všetečnými lidoopy, nevyzpytatelnými plazy, okrasnými i dravými ptáky a přerostlými motýly... 

Váš plán objevovat divokou Afriku ovšem vezme za své v okamžiku, kdy zvěř začne stávkovat. Dojde vám pak, že bez lidských tváří by Afrika postrádala své barvy.

Den po přistání v Johannesburgu se o 450 kilometrů dál před rozbřeskem šplhám po stupačkách do sedadla prostorného safari jeepu. Můj průvodce Emmanuel mi ochotně pomáhá. Je to urostlý černoch kolem čtyřicítky. Na hlavě mu raší krátké kudrnaté žíně, obličeji dominují velké čokoládové oči a úsměv od ucha k uchu. Přes postranice natáhl černou plachtu a na sedadle přichystal pončo. Však se blíží zima. 

Vyrážíme z Hoedsprutu nefalšované divočiny jihoafrického národního parku Kruger, který leží na hranici s Mozambikem a Zimbabwe. Na ploše dvacet tisíc čtverečních kilometrů tu žije "velká pětka": lev pustinný, slon africký, nosorožec dvourohý, levhart skvrnitý a buvol africký. 

Při stokilometrové rychlosti mě ovívají proudy chladného vzduchu. Jak se přibližujeme zářivému světlu vycházejícího slunce, věřím, že "velkou pětku" spatřím. 

Iluze o ráji na zemi však vyprchá u brány Orpen, kde se shlukl nespočet vozidel, aby vjela v šest ráno do rezervace. 

Emmanuel seskočí, stáhne plachty k bočnicím a vycení na mě svůj svůj neuvěřitelně bělostný chrup: 

„Než se vydáme dál, mám pro vás snídani na probuzení.“ 

Na venkovním prkenném stole rozloží šedivě zelený kostkovaný ubrus a na něj naskládá sušenky, ovoce, konvici s kávou a hrnky.

 „Nabídněte si. Už jste okusila typické jihoafrické domácí sušenky rusks?“ 

Zavrtím hlavou a jednu si s chutí vezmu. 

„Výborná, můžu ještě?“ pomlaskávám. „Jedla jsem spoustu vanilkových a skořicových sušenek, tyhle jsou ale něčím jiné. Co do nich přidáváte?“ 

„To neuhádnete! Hrnek podmáslí,“ zasměje se.

Zamyslím se: „S podmáslím by sušenky měly být vláčné, ne? Proč jsou tedy vaše rusks suché a křupavé?“ 

Pokývá hlavou: „Hned po upečení vláčné jsou, ale necháváme je sušit v horké troubě celou noc. Jestli vám chutnají, klidně snězte všechny!“ vybídne mě.

Cpu si další rusks do pusy a Emmanuel se tváří spokojeně. To je ale skvělý servis, říkám si. A to byl Emmanuel nejlevnější, když jsem si rezervovala okruhy s průvodcem po Krugeru.

Ujíždíme po prašné cestě a zatím jsme zpozorovali jen pár antilop. 

„Antilopy impala ale určitě uvidíme častěji než jiná věhlasnější zvířata.“ Emmanuel mne začíná bavit. „Samci s parůžky jsou outsideři, kteří nebyli dostatečně průbojní a neuspěli u samic, a tak jsou odsouzeni k životu v mužském stádu.“ 

Při pozorování třetího stáda antilop zažertuji: „Vy byste si nechtěl takhle klidně žít a nemuset poslouchat ženské nářky?“ 

Rozesměje se: „To není špatný nápad být impalou. Měl bych pokoj od ženy i mých čtyř dětí.“

Jeep poskakuje po kamenité cestě s muldami. Emmanuel mi vysvětluje, že na podzim je savana zarostlá. „Stromy a keře pokrývá husté listí, tráva je vysoká. Nebude jednoduché zvěř zahlédnout.“ 

Najednou nad korunami stromů spatříme vystrčené žirafí krky. Emmanuel ukáže směrem k nim: „O pár metrů dál budou zebry.“ 

Nechápu proč. „Zebry se totiž s žirafami milují a jedny bez druhých nedají ani ránu. Mají mezi sebou přátelství na život a na smrt,“ poznamená s pohnutím v hlase. 

Jenže žirafy hned zmizí a zebry se nenamáhají nám ukázat jediný pruh.

Míjíme jednoho krokodýla vyhřívajícího se na souši u řeky. Jeho kamarádi se zřejmě chladí při dně.

U jezera hrochů zahlédneme jen balvany z hroších hřbetů zabořené do vody, co se s přibývajícím horkem noří čím dál tím hlouběji pod hladinu. Emmanuel hrozivě zaklape zuby: „Hroši jsou agresivní a sežerou, na co přijdou, proto je lepší se jim vyhýbat. Mají děsivé tesáky na trhání, potravu ovšem spolknou rovnou do krku natotata.“ 

„Takže, hrocha nechci... A co sloni?“ zajímám se, protože na cestě jsou hromádky jejich čerstvého trusu. „Neměli by být daleko,“ přibrzdí a rozhlíží se dalekohledem po savaně. 

„Mám ho, rošťáka!“ vykřikne. „Osamělý starý kmet.“ 

Podá mi dalekohled. Konečně se na mě usmálo štěstí! Slon je mohutný s tmavošedým zabarvením a dlouhými ostrými kly. 

„Sloní stádo poznáte podle spouště, co za sebou zanechá. Rozlámané stromy a haldy trusu. Slon je to taková zbraň hromadného ničení,“ usměje se a zastaví u potoka. „Hele, celá rodinka!“  

Slůňata si právě smáčejí choboty ve vodě a dospělí sloni se ládují urvaným listím.

Najednou uslyším náraz o kapotu. Skočil na ni pavián. Emmanuel pokyne, ať se nehýbám. 

„Pozor, paviáni jsou největší vzteklouni z opičáků. Není dobré je dráždit. Podívej, tam je celá tlupa.“ Mám pocit, že tudy procházejí kočovníci. Jedni se perou, druzí vláčejí na zádech mláďata, další olamují větve stromů nebo skáčou po stromech. Nejstatnější pavián všechny diriguje. Za pár minut se ztratí  v dáli. 

„Emmanueli, myslela jsem, že uvidíme celou velkou pětku, zatím nám zkřížili cestu jen sloni. Kde jsou lvi, nosorožci, levharti, buvoli?“

Pokrčí rameny: „To je těžký, jednak jsou v tomhle období hlouběji v savaně a jednak jich ubývá, loví je mozambičtí pytláci.“ 

Zaposlouchá se do hlášení ve vysílačce a šťastně vyhrkne: „Můžu vám slíbit alespoň druhého z pětky! Nedaleko odtud leží na větvi levhart se svou kořistí.“ 

Dupne na plyn a za pár minut skutečně rozpoznávám v binoklu tmavě flekatého levharta, i když si na vzdálenost třiceti metrů musím spoustu věcí domyslet.

Narudlé slunce se chystá do peřin a brána rezervace se zavírá. Vyjíždíme ven.

„Zvu vás k nám domů na večeři, pokud vám to udělá radost“ mrkne na mne Emmanuel a spustí plachtu na svém jeepu. 

„Určitě, to bude moc fajn,“ spolknu doušek zklamání z výletu a usměju se na něj.

Zastavujeme na předměstí Hoedsprutu před přízemním zděným domkem se zelenou pozinkovanou střechou. Můj hostitel mě vede přes dvůr na zápraží. 

„Vítejte u nás!“ obejme mě jeho žena Anika, bodrá korpulentní třicátnice v žlutomodrých šatech s etnickými vzory a s dredovými vlasy staženými vzad. 

Usadíme se u prostřeného stolu pod bambusovým přístřeškem. 

Emmanuel přináší z ohniště opečené špízy a Anika mi podává misku s krupicí. Maso je křehké a má jemnou nasládlou chuť. 

„Aniko, připomíná mi to asijskou kuchyni nebo je to typický jihoafrický pokrm? Jak se připravuje?“ vyptávám se. 

Aniku potěší můj zájem o její přísady: „Říkáme těm špízům sosaties. Každá rodina má svůj vlastní recept. Nejdřív smíchám plátky cibule a česneku s kari kořením, zázvorem, kmínem, meruňkovým džemem a vinným octem, přihodím pár sušených meruněk a do marinády namočím kousky skopového masa,“ nadšeně vypráví a proud jejích slov se nedá přerušit. „Maso může být i hovězí nebo vepřové a může se přidat zelenina nebo jiné druhy koření. My jako přílohu vaříme pap, tedy něco jako kukuřičnou polentu. Ale mohou se přikládat čínské nudle, rýže nebo zelenina. A asijská kuchyně? To nevím, asi nějaký vliv tam bude, kořením a nasládlostí.“ 

Najednou vtrhne do dvora skupinka rozdováděných dětí s míčem. Tři chlapci školního věku a malá dívenka. 

Emmanuel k nim zvedne prst: „Klid, dnes máme návštěvu!“ 

Chlapci se zarazí a slušně pozdraví, dívka nesměle hupne Anice do klína. 

Maminka na své ratolesti káravě pohlédne: „Zase jdete pozdě. Už jsme u pudinku. Rychle si nandejte.“ 

Chlapce nemusí k jídlu dvakrát pobízet, její dcerka Sarah je upejpavější.

Děti odběhnou od stolu a strkají se, kdo hodí špulku strakaté kočce. Emmanuel mezitím přinese sladkou tečku: „Znáte pudink malva, náš tradiční dezert?“ 

„Ráda ho ochutnám! Vypadá jako crème brûlée,“ naberu na lžičku trochu ztuhlé želatinové hmoty. „Zase meruňkové aroma?“ 

Anika se rozjaří: „Na meruňky nedáme dopustit, viď, Manu! Rostou nám na zahradě. Je to vlastně klasický pudink z mléka, kam přimícháme meruňkový džem a balzamikový ocet, aby zkaramelizoval.“ „Pochoutka!“ olizuji se a otírám si lepkavé rty.

Večer ve společnosti Emmanuelovy rodiny rychle utíká. Na nebi už dávno svítí bílý chladivý půlměsíc. V nejlepším je třeba přestat. Mávám Anice a dětem z rozjíždějícího se jeepu a vracím se do hotelu.

Člověk by asi neměl mít při cestování žádná očekávání. Spíše je třeba se nechat překvapit a okouzlit tím, co nastane. Tři zvířata z velké pětky a spousta dalších mi sice unikla, naproti tomu jsem našla pohostinné africké přátele v rodině muže, od nějž bych to nečekala.

Zadání J. Kynčla pro novinky.cz: 

Jedete za něčím známým, osvědčeným a místo toho tam najdete něco jiného zajímavého.

Původní verze:

Proč nemají zvířata v savaně svůj den?

(Zadání J. Kynčla: jedete za něčím známým osvědčeným a místo toho tam najdete něco jiného zajímavého)

 

Když se rozjedete do rozlehlé jihoafrické savany, přikryté vzrostlou travou a poseté zakrslými trnitými keři a osamělými baobaby, čekáte, že se to tam bude hemžit útočnými i zlenivělými šelmami, volně pobíhajícími sudokopytníky a lichokopytníky, všetečnými lidoopy, nevyzpytatelnými plazy, okrasnými i dravými ptáky a přerostlými motýli. Váš plán objevovat divokou Afriku ovšem vezme za své v okamžiku, kdy zvěř začne stávkovat. Dojde vám pak, že bez lidských tváří by Afrika postrádala své barvy.

 

Dvacet čtyři hodin po přistání v 450 kilometrů vzdáleném Johannesburgu se před rozbřeskem šplhám po stupačkách do sedadla prostorného safari jeepu. Můj průvodce Emmanuel mi ochotně pomáhá. Přes postranice natáhl černou plachtu a na sedadle pro mne přichystal pončo, však se blíží zima. Vyrážíme z Hoedsprutu do 20 000 km² nefalšované divočiny jihoafrického národního parku Kruger, ležícího na hranici s Mozambikem a Zimbabwe, kde žije velká pětka, totiž pětice zvířat, která pěší lovec těžko uloví. Lev pustinný, slon africký, nosorožec dvourohý, levhart skvrnitý a buvol africký. Při stokilometrové rychlosti mě ovívají proudy chladného vzduchu, a jak se čím dál tím víc přibližujeme zářivému světlu vycházejícího slunce, věřím, že je všechny spatřím. Iluze o ráji na zemi však vyprchá u brány Orpen, kde se shlukl nespočet vozidel, aby vjela v šest hodin do rezervace.

Emmanuel seskočí a stáhne plachty k bočnicím. Je to urostlý černoch kolem čtyřicítky, na hlavě mu raší krátké kudrnaté žíně a jeho obličeji dominují velké čokoládové oči a úsměv od ucha k uchu. Otočí se ke mně a vycení svůj neuvěřitelně bělostný chrup: „Mám pro vás menší snídani s kávou na probuzení, než se vydáme dál. Na podzim je savana zarostlá, stromy a keře pokryté hustým listím a tráva vysoká. Není jednoduché zahlédnout nějakou zvěř.“

Na venkovním prkenném stole rozloží šedivě zelený kostkovaný ubrus a na něj naskládá sušenky, ovoce, konvici s kávou a hrnky. „Mám pro vás typické jihoafrické domácí sušenky „rusks“, už jste je okusila?“ Zavrtím hlavou a jednu si s chutí uzmu. „Výborná, můžu ještě jednu?“ pomlaskávám. „Jedla jsem spoustu vanilkových a skořicových sušenek, tyhle jsou ale něčím jiné. Co do nich přidáváte?“ Uculí se: „To neuhádnete! Hrnek podmáslí.“ Ukousnu si a zamyslím se: „S podmáslím by sušenky měly být vláčné, ne? Proč jsou tedy suché a křupavé?“ Pokývá hlavou a odežene otravnou mouchu: „Hned po upečení vláčné jsou, ale necháváme je sušit v horké troubě celou noc. A vůbec, klidně snězte všechny!“ Cpu si další do pusy a Emmanuel se tváří spokojeně. Přitom, když jsem si rezervovala okruhy s průvodcem po Krugeru, byl nejlevnější.

Ujíždíme po prašné cestě a zatím jsme zpozorovali jen pár antilop. Emmanuel mne začíná bavit. „Antilopy impala bohužel uvidíme častěji než jiná věhlasnější zvířata. Ti s parůžky jsou outsideři, samci, co nebyli dostatečně průbojní a neuspěli u samic a tak jsou odsouzeni k životu v mužském stádu.“ Při pozorování třetího stáda antilop zažertuji: „Vy byste si nechtěl takhle klidně žít a nemuset poslouchat ženské nářky?“ Rozesměje se: „To není špatný nápad být impalou. Měl bych pokoj od ženy i mých čtyř dětí.“

Jeep na kamenité cestě s muldami poskakuje a nad korunami stromů spatříme vystrčené žirafí krky. Emmanuel ukáže směrem k nim: „O pár metrů dál budou zebry.“ Nechápu proč. „Zebry se totiž s žirafami milují a jedni bez druhých nedají ani ránu. Mají mezi sebou přátelství na život a na smrt.“ poznamená s pohnutím v hlase. Míjíme jediného krokodýla vyhřívajícího se na souši u řeky a u jezera hrochů zahlédneme jen balvany z hroších hřbetů zabořené do vody, co se s přibývajícím horkem noří čím dál tím hlouběji pod hladinu. Emmanuel mne chlácholí: „Hroši jsou agresivní a sežerou, na co přijdou, proto je lepší se jim vyhýbat. Mají děsivé tesáky na trhání, potravu ovšem spolknou rovnou do krku natotata.“ a hrozivě zaklape zuby. „Nuže, hrocha ne, ale co sloni?‘ naléhám.

„Na cestě jsou hromádky jejich čerstvého trusu, neměly by být daleko.“ Přibrzdí a rozhlíží se po savaně. „Mám ho, rošťáka! Osamělý starý kmet.“ a podá mi dalekohled. Slon je mohutný s tmavošedým zabarvením a dlouhými ostrými kly. Konečně se na nás usmálo štěstí! „Sloní stádo poznáš podle spouště, co za sebou zanechá. Rozlámané stromy a haldy trusu. Je to taková zbraň hromadného ničení. Hele, u potoka je rodinka se slůňaty.“ Usmívá se a zastaví. Slůňata si právě smáčí choboty ve vodě a dospělí sloni se ládují urvaným listím.

Najednou uslyším náraz o kapotu. Sedí na ní pavián. Emmanuel pokyne, ať se nehýbám. „Pozor, paviáni jsou největší vzteklouni z opičáků. Není dobré je dráždit. Podívej, tam je celá tlupa.“ Mám pocit, že tudy procházejí kočovní lidé. Jedni se perou, druzí vláčejí na zádech mláďata, další olamují větve stromů nebo po nich skáčou. Ten nejstatnější všechny diriguje. Za pár minut zmizí  v dáli a co teď? „Emmanueli, myslela jsem, že uvidíme celou velkou pětku, zatím nám zkřížil cestu jen slon. Kam ta zvířata zmizela?“

Pokrčí rameny: „To je těžký, jednak jsou v tomhle období hlouběji v savaně a jednak jich ubývá, loví je mozambiční pytláci.“ Zaposlouchá se do hlášení ve vysílačce a šťastně vyhrkne: „Můžu ti slíbit alespoň druhého z pětky! Nedaleko odtud leží na větvi levhart se svou kořistí.“ Dupne na plyn a za pár minut skutečně rozpoznávám v binoklu tmavě flekatého levharta, i když si na třicet metrů musím spoustu věcí domyslet.

Narudlé slunce se chystá do peřin a brána rezervace zavírá. Vyjíždíme ven a Emmanuel spustí plachtu na svém jeepu. „Zvu vás k nám domů na večeři, pokud vám to udělá radost“ mrkne na mne. „Určitě, to bude moc fajn“ spolknu doušek zklamání a usměji se na něj.

Zastavujeme před přízemním zděným domkem se zelenou pozinkovanou střechou na předměstí Hoedsprutu a můj hostitel mě vede přes dvůr na zápraží. „Vítejte u nás!“ obejme mě jeho žena Anika, bodrá korpulentní třicátnice v žlutomodrých šatech s etnickými vzory a s dredovými vlasy staženými vzad. Usadím se u prostřeného stolu pod bambusovým přístřeškem. Emmanuel přináší z ohniště opečené špízy a Anika mi podává misku s krupicí. Maso je křehké a má jemnou nasládlou chuť. „Aniko, připomíná mi to asijskou kuchyni nebo je to typický jihoafrický pokrm? Jak se připravuje?“ vyptávám se. Aniku potěší můj zájem o její přísady a proud jejích slov se nedá přerušit: „Říkáme těm špízům „sosaties“. Každá rodina má svůj vlastní recept. Nejdřív smíchám plátky cibule a česneku s kari kořením, zázvorem, kmínem, meruňkovým džemem a vinným octem, přihodím pár sušených meruněk a do marinády namočím kousky skopového masa. Maso může být i hovězí nebo vepřové a může se přidat zelenina nebo jiné druhy koření. My jako přílohu vaříme „pap“, tedy něco jako kukuřičnou polentu. Ale mohou se přikládat čínské nudle, rýže nebo zelenina. Asijská kuchyně? To nevím, asi nějaký vliv tam bude, kořením a nasládlostí.“ Emmanuel pokyvuje, že by myslel na nešťastné impaly?

Najednou vtrhne do dvora skupinka rozdováděných dětí s míčem. Tři chlapci školního věku a malá dívenka. Emmanuel k nim zvedne prst: „Klid, dnes máme návštěvu!“ Chlapci se zarazí a slušně pozdraví, dívka nesměle hupne Anice do klína. Ta na ně pohlédne s vážností: „Zase jdete pozdě. Už jsme u pudingu. Rychle si nandejte.“ Chlapce nemusí k jídlu dvakrát pobízet, její dcerka Sarah je upejpavější.

Emmanuel mezitím přinese sladkou tečku: „Znáte malva puding? To je náš tradiční dezert.“ „Ráda ho ochutnám! Vypadá jako crème brûlée.“ naberu na lžičku trochu ztuhlé želatinové hmoty a vložím ji do úst. „Zase meruňkové aroma?“ Anika se rozjaří: „Na meruňky nedáme dopustit, vidˇ Manu! Rostou nám na zahradě.. Je to vlastně klasický puding z mléka, kam přimícháme meruňkový džem a balzamikový ocet, aby zkaramelizoval.“ „Pochoutka!“ olizuji se a otírám si lepkavé rty.

Děti už zase odběhly od stolu a strkají se, kdo hodí tentokrát špulku strakaté kočce. Večer ve společnosti Emmanuelovy rodiny bezděky utekl a na nebi svítí bílý chladivý půlměsíc. V nejlepším je třeba přestat. Mávám Anice a dětem z rozjíždějícího se jeepu a vracím se do hotelu. 

 

Člověk by neměl mít při cestování asi žádná očekávání. Spíše je třeba se nechat překvapit a okouzlit tím, co nastane. Tři zvířata z velké pětky a spousta dalších mi sice unikla, naproti tomu jsem našla pohostinné africké přátele v rodině muže, od nějž bych to nečekala.