“Vojto, přestaň po Mařence házet písek!” zvolá maminka Klára z laviček za pískovištěm.
No jo, vykecává se s Andulou a ani si nevšimne, že by měla svou pozornost věnovat spíše své druhé ratolesti. Ta momentálně visí hlavou dolů z mé vrchní tyče a snaží se rukama dotknout země, což je v jejích pěti letech absolutně nereálné.
Naproti mně dostává zabrat houpačka, která se div nepřevrátí. Ale to není nic nového, houpačka je z nás vždy nejvytíženější. Určitě zase závidí houpacím koním, kteří bez povšimnutí stojí čelem k panelákům. Ale co je to za život, bez přestávky civět do těch betonových krabic!
Achjo, Pepík už se zase tyčí na mém vrcholu a hraje si na dobytí Everestu.
Přejdu chaos na pavučině a klouzačkách po mé pravici a zastavím se u malé Alenky. Sedí v trávě pod velkou lípou. Hraje si s panenkou, její rodiče nikde. Aha, už je slyším, zase křik, zase hádka. Zase špatná. Alenka zvedne své smutné oči ke mně a jako na povel přicupitá blíž, podleze mou nejnižší tyč a sedne si do samotného středu mé konstrukce. Ze všech stran ji obejmu svým bytím a zašeptám, že všechno bude dobré. Však od toho tu jsem.
