Tramvaj očima černého pasažéra - napsala Gábina Vyhnánková

Přešlapuju na zastávce a čekám, až se v zatáčce objeví kulatá světla pražské tramvaje. Přední část vozu mi vždycky připomínala obličej s určitým výrazem. Dnes jako by na mě koukala a divila se. Že by to tušila?
Se skřípěním brzd zastavuje těsně před informační tabulí a otevírá dveře zvající nás dovnitř. „Vstupte prosím, račte dál.“

Ostýchavě pravou nohou vstoupím na kovovou zem, ušpiněnou od množství pasažérů již dnes svezených. 

Zvedám hlavu a přímo předem mnou vidím oranžový automat na jízdenky. Jedním okem barevné obrazovky na mě září druhy jízdenek, lišící se délkou trvání.
Rychle sklopím hlavu a skoro utíkám si sednou na jednu z celé řady prázdných sedadel. Sotva dosednu, uslyším známý hlas z reproduktoru: „Příští zastávka Na hroudě.“
Zpocené ruce se drží tyče přede mnou a záda jsou tak narovnaná v nepřirozeném posedu, že se ani nedotknou čalouněného opěrátka. Vrtím se, těkám očima. Za mnou najednou zaslechnu: „Prosím Vás, mohl bych….“ Úlekem sebou trhnu a sotva se dvoukřídlé dveře tramvaje otevřou, vybíhám z nich a ani se neohlédnu.
Už nikdy nepojedu na černo, slíbím si!