Zdá se mi, že ráno přijdu na oddělení a míjím jeho pokoj a chci ho pozdravit a vidím, že jeho známá postel je čerstvě postlaná. A stolek prázdný.
A kluk, stejně starý jako ten můj, jako náš Jurášek, statečný a vždycky vždycky usměvavý, prostě není. UŽ není. Další spřízněná duše, kamarád a most a naděje na návrat do normálu, už v tomhle světě s námi nebydlí.
Oblije mě hrůza a vzbudím se. Zase o tři hodiny dřív, než bych chtěla a měla. No nic, pobalím se a půjdu, pomůžu sestřičkám rozdávat snídani.
A vezmu to oklikou z druhé strany po schodišti, přímo k Jurovi.
Nechci to vidět.
A kluk, stejně starý jako ten můj, jako náš Jurášek, statečný a vždycky vždycky usměvavý, prostě není. UŽ není. Další spřízněná duše, kamarád a most a naděje na návrat do normálu, už v tomhle světě s námi nebydlí.
Oblije mě hrůza a vzbudím se. Zase o tři hodiny dřív, než bych chtěla a měla. No nic, pobalím se a půjdu, pomůžu sestřičkám rozdávat snídani.
A vezmu to oklikou z druhé strany po schodišti, přímo k Jurovi.
Nechci to vidět.
