 |
| Loučeň 27. ledna 2024 |
Mám ráda svoji skupinu anonymních spisovatelů. Oni mi určitě prominou to anonymní, i když už
mnozí z nich publikují. Ale myslím tím jejich hemingwayovství, čapkovství nebo markovství,
standovství, šimonovství, irenkonvství atakdále. Svoje psaní budou pro literární svět ještě asi chvíli cizelovat. A snad nám všem k tomu pomáhá společné podporování, spisovatelské šťourání, hledání nesouvislostí, ale hlavně naše trpělivosti psát a výdrž sedacích svalů vysedět dobrý text. Pevně doufám, že nadání mých psacích kolegů je nakažlivé a přenese se i na mně. Mám radost pozorovat, že jsem si dovolila svůj coming out a napsala a za velkého rudnutí přečetla své první erotické esence.
mnozí z nich publikují. Ale myslím tím jejich hemingwayovství, čapkovství nebo markovství,
standovství, šimonovství, irenkonvství atakdále. Svoje psaní budou pro literární svět ještě asi chvíli cizelovat. A snad nám všem k tomu pomáhá společné podporování, spisovatelské šťourání, hledání nesouvislostí, ale hlavně naše trpělivosti psát a výdrž sedacích svalů vysedět dobrý text. Pevně doufám, že nadání mých psacích kolegů je nakažlivé a přenese se i na mně. Mám radost pozorovat, že jsem si dovolila svůj coming out a napsala a za velkého rudnutí přečetla své první erotické esence.
S mými psavci miluji rozvíjet různé fantazie, například o nových postavách pro knihy. Kreslit si je, jako když jsem byla malá holka. Na tomto víkendu mezi námi vzniklo propojení a vnímavost, díky nimž jsme se odvážili plavat do tajemných hlubin. A potom si spolu pobrečet nebo hurónsky zařičet smíchy, někdy i vše najednou a necítit se přitom divně. A navzájem si podat se soucitem a laskavostí pomocnou ruku, když se někdo vypíše ze své bolesti.
Jsme nadšení psavci, ale v první řadě jsme lidi z masa a kostí. Se svými bolestmi i radostmi, touhami i pochybami. A to myslím, definuje i to, jak píšeme.
Že na nás neplatí, kdo to neumí, ten to učí nebo kdo to nežije, ten o tom píše.
Kolegové moji, podivíni moji, děkuji že jste a že mě inspirujete!
Že na nás neplatí, kdo to neumí, ten to učí nebo kdo to nežije, ten o tom píše.
Kolegové moji, podivíni moji, děkuji že jste a že mě inspirujete!
Safi Narwa
Zadání:
Napište, co jste si o psaní a o sobě jako o autorovi objevili během poslední literární dílny na Loučeni.
Co jsem se o psaní a o sobě jako autorovi dozvěděla během literární dílny na Loučeni? Že tahle činnost chce pořádnou dávku kuráže! Zkrátka, kdo se bojí, ať zapomene na kariéru spisovatele. Spisovatel a vůbec každý autor musí mít pro strach uděláno. Protože, když se chce dotknout ve svých textech například tajemna, je docela dobře možné, že na něj vypadne ze skříně kostlivec, či dva. Nebo se třeba může ztratit ve třinácté komnatě, která ani není jeho.Autor by se neměl bát, navzdory své proklamované introverzi, být exhibicionistou, protože někdy se odhalí hodně a často až na dřeň. Na dřeň svých strachů, nepěkných vzpomínek, zasutých emocí, popřených událostí… A také musí být trochu masochista, když ty strachy a emoce sám v sobě pitvá.
I malinko bezohledný by měl autor být, jinak bude svázaný neustálými ohledy, zda svým dílem někoho neurazí či nezraní a nenapíše nikdy nic. Ale měl by být laskavého srdce a mít dobrou intuici, aby rozeznal, kdy už něco takového opravdu hrozí. Autor ať si svou intuici, duši a srdce hýčká. Jsou to jeho nejlepší nástroje. A s nimi se mu bude dobře psát i žít.
Nataša Richterová
Potrefená husa, hysterka a citlivka. Přezdívek by bylo rovnou několik. Ale ani jedna mne nijak nepobuřuje. To vše je mojí součástí. V různých životních etapách, náladách a psaných textech umíme být všichni vším. Jednou detektiv, jindy vrah. Včera dcerou, dnes matkou. Teď hysterkou, příště klidnou a vyrovnanou osobou.Všechny emoce jsou v psaní dovoleny. Jsou naší nezbytnou součástí. A když je ani v reálném životě nedusíme pod pokličkou, ale zkusíme jim porozumět a přijmout sami sebe i se svými tajemnými či dokonce temnými stránkami, pak se dějí neskutečné věci.
Po tomto víkendu jsem přesvědčena, že psaní JE terapeutická činnost a nejsilnější texty vznikají z čisté upřímnosti. Jak k sobě, tak k ostatním. Když zboříme vlastní zdi a dovolíme ostatním vidět nás takové, jací doopravdy jsme. Bez příkras a přetvářek.
Potvrdilo se mi, že v životě je to stejné jako s psaním. Ne vždy je dobré dát na první dojem. Z padouchů se mohou stát dobří lidé a z hrdinů ... no však vy víte.
Po tomto víkendu jsem přesvědčena, že psaní JE terapeutická činnost a nejsilnější texty vznikají z čisté upřímnosti. Jak k sobě, tak k ostatním. Když zboříme vlastní zdi a dovolíme ostatním vidět nás takové, jací doopravdy jsme. Bez příkras a přetvářek.
Potvrdilo se mi, že v životě je to stejné jako s psaním. Ne vždy je dobré dát na první dojem. Z padouchů se mohou stát dobří lidé a z hrdinů ... no však vy víte.
Mia Křižková
Ačkoli jsou na hotelové části zámku čtyři hvězdy, atmosféra kurzu nikoho nesvazovala, ba-naopak. Díky přátelské atmosféře a geniu loci místa, jsem se na okamžik mohl odprostit od všedních povinností, svého každodenního života. A to vše ve společnosti příjemných lidí, které na první pohled, spojuje upřímná a nefalšovaná láska k psaní. Zámek Loučeň pro mne bude již vždy spojen s pocitem možnosti tvořit a být kreativní.
Poučení z poslední lekce: umět se podělit a naslouchat ostatním.
Bohumil Fiala
Děkuji za překrásné chvíle na Loučeni. Pro mě je důležité psát ihned to, co mi přijde na mysl. Když se rozhoduji co napsat, nikdy to není to, co ze mě vytryskne jako první. To je vždy upřímnější a přesvědčivější.
Ve Vaší společnosti je mi moc dobře.
Je fajn, že pokud jsem dostal (i když spolu s ostatními) úkol CO JSEM SI O SOBĚ UVĚDOMIL JAKO AUTOR, tak že teda asi už budu - alespoň trochu - ten AUTOR. Tím, že jsem toho ještě moc nenapsal, tak nenesu na ramenou tíhu celého světa. Ale i pár nesourodých osob a osobností na čtyři dny zavřených na zámku nejčastěji v jedné místnosti způsobilo, že mi ta ramena tu a tam nějaká energie dokonale sešlápla.
Ačkoli jsou na hotelové části zámku čtyři hvězdy, atmosféra kurzu nikoho nesvazovala, ba-naopak. Díky přátelské atmosféře a geniu loci místa, jsem se na okamžik mohl odprostit od všedních povinností, svého každodenního života. A to vše ve společnosti příjemných lidí, které na první pohled, spojuje upřímná a nefalšovaná láska k psaní. Zámek Loučeň pro mne bude již vždy spojen s pocitem možnosti tvořit a být kreativní.Poučení z poslední lekce: umět se podělit a naslouchat ostatním.
Bohumil Fiala
Ve Vaší společnosti je mi moc dobře.
Bohuna Kopřivová
Uvědomila jsem si, že psaní je niterná záleźitost, při které vypovídáme sami o sobě. Někdy na mě "vybafnou" záležitosti, které si nechci sama sobě přiznat a uvědomím si je až ve chvíli, kdy je veřejně prostřednictvím své povídky sděluji ostatním.
Psaní jsem měla jako občasný koníček, letos jsem si je zařadila do své každodennosti, každý den aspoň na chvilku si k němu sednu.
Jsem za kurzy, které vede Dana Emmingerová, vděčná.
Jitka Sova
Psaní jsem měla jako občasný koníček, letos jsem si je zařadila do své každodennosti, každý den aspoň na chvilku si k němu sednu.
Jsem za kurzy, které vede Dana Emmingerová, vděčná.
Jitka Sova
Druhého přes stůl zabolí kotník a já náhle řeknu: "Au."
Soused vedle mě vzpomene na někoho, kdo už tu není, a mně začnou slzet oči. Ne, ne žádná muška, žádná alergie.
Někdo přečte vtipnou povídku a je z nás společenství přátel smíchu.
Další přečte dílko vážné a vzájemné mlčení spolu s jihnutím prozradí, že hluboké může být nejen jezero.
A to mi prozrazuje, že snad umím i něco cítit. Nejen pečínku z kuchyně do pokoje nebo hovno, když do něj šlápnu. Cítím to veselí, cítím ten smutek, tuším za tím děje a události. A to si tady díky všem kolem mě uvědomuju. A to musí mít autor.
Mohu mít hlavu plnou námětů a v té hlavě se hrabat jak chudá holka v kufru - nic nenapíšu.
Ale když cítím, tak píšu. Když píšu, tak cítím.
A potom perem i bez něj tvořím ty příběhy. A ty jsou to jediné, co tu po mně zbude.
Čím víc pravidel a pouček znáš a můžeš je ignorovat, tím víc na ně myslíš.
Oprostit se od sebe sama a psát fikci je jedna věc, ale ta potvora osobnost se vždy nějak vetře a vyplave jak bójka na povrch. Je to ale v pořádku. Suchá fikce je totiž nuda bez emocí.
Lenka Prosecká
„To je škoda,“ říká Dana. „Rádi bychom tě tam měli. A bude jiné téma – Tajemno.“
Myslela jsem si, že mám jasno, ale evidentně ne.
Večer zpráva od Dany: „Safi by chtěla být s tebou na pokoji.“
A začínám jednat. Manžela, který si myslí, že jeden dlouhodobý kurz mně stačí, přesvědčím, že víkendový kurz na Loučeni je pro můj rozvoj naprostá nutnost.
Začínáme. Naše zámecká „partička“ je tentokrát menší.
Téma Tajemno v nás otevírá mnohé tajemné komnaty, které jsou, nebo dlouho byly, v nás uzamčeny. Zjišťuji, že každý nějakou má. A je důležité ji otevřít a může se o ní i psát.
Překonávám znovu i svou obavu z toho, že na určité téma v daném čase nic nevymyslím. Zvládnu to. Hotovo.
Rozbrečím se nad příběhem ze sedmi slov od Bohunky, přijmu kritiku Ondřeje Neffa, inspiruji se nápady ostatních.
Smích, pláč, podpora, láska, ťukání do klávesnice, šustění papíru. Přemítání nad postavami, které vznikají v našich představách a my jim vdechujeme životy.
To je psaní a stojí to za to😊
Irena Taterová
Objevila jsem si, že vypouštět tajemno z 13. komnat a otevírat Safiny skřínky může být nevyzpytatelné, ba dokonce nebezpečné, zraňující a tíživé… a zároveň také krásné a osvobozující.V týmu je síla nejen kreativní, což už mnoho let vím, ale někdy i ničivá, která promění Fénixe v popel, ale pak je důležitá vůle vyjít si vstříc. O to silnější, bohatší o poučení z chyb a vypjatých momentů vycházíme... A jsme si pak ještě bližší.
Bez Vás, Natašo, Kláro a Safi, bych to tentokrát s mou dočasnou hluchotou nezvládla… Díky, jak jste mě držely.
A vám ostatním děkuju nejen za krásné příběhy, ale za vstřícnost k sobě navzájem, za toleranci a prostředí skutečné lidskosti, ze které stavíte mou bublinu lásky, v níž je mi tak dobře.
Dana Emingerová
A vám ostatním děkuju nejen za krásné příběhy, ale za vstřícnost k sobě navzájem, za toleranci a prostředí skutečné lidskosti, ze které stavíte mou bublinu lásky, v níž je mi tak dobře.
Dana Emingerová
