Na parkovišti se válejí jazyky sněhu, teplota mírně pod nulou. „Nahoře to bude zimní pohádka, těším se. A už se naloďujeme do rolby: Šlo to fofrem, ani jsme nestačili vyvenčit naše dva korgíky, kteří podnikají cestu s námi.
Řidič rolby má naspěch, předpověď není dobrá. Umísťuje polskou skupinu do přívěsu za rolbou, naše čtyřčlenná rodina i se psí posádkou obsazuje kabinu. V kabině s námi jede ještě sympatická masérka z Luční boudy. Ačkoliv běžně nepatříme k těm, co se seznamují snadno, nyní jsme rádi za společnost cizinců a chrlíme ze sebe dramatické zážitky posledním dnů. Pec mizí v údolí pod námi a s ním i horor, kterým žijeme od momentu, kdy nám bafnul na štědrovečerním stole věnec. Jedná se o jeden ze dvou nejběžnějších důvodů vzniku požáru, slyšeli jsme od hasičské patroly následně, ale to nám nepomohlo rozptýlit všudypřítomné černé saze ve všech patrech domu. Pojistka nám nabídla možnost ozdravné rekreace, kterou právě využíváme.
Masérka i řidič se zaujetím poslouchají náš příběh, leč ke konci začíná jejich pozornost opadat. Počasí se skutečně dramaticky zhoršuje. Náhle vjíždíme do prudké vánice. Přístroje ukazují, jak venkovní teplota prudce klesá, minus deset, minus patnáct a klesá to dál. Husté přívaly sněhových vloček se na nás valí, rolba stoupá stále pomaleji a to nejsme ani v polovině cesty. V kabině se usazuje napětí a naši psi začínají fakt pekelně pouštět chlupy. Minuli jsme chatu Vírovku a cesta začíná drhnout mnohem víc. V jednom bodě se rolba terminálně zastaví a nejde to dál.
Klid, klid, řidič už volá pro posily na Luční boudu, a skutečně během nějakých patnácti minut se před námi rozsvěcují světla obrovského ruského stroje. Ruská rolba se snaží radlicí upravit nám cestu. Už ani nedýcháme, jen psi do toho všeho strašně prdí. Holt jim chybí to venčení. Jo, a můj dekadentní muž si to filmuje. Křach, bum, prásk a radlice ruské rolby mizí pod nánosy sněhu. Aha, takže další ruská pomoc, která nevyšla, pomyslím si.
„Tu najdou až na jaře“, odtušil řidič. Venku už řádí všichni vypuštění horští džinové. „No, nezbývá to vycouvat zpátky na Vírovku.„ povzdechne si řidič. Otevírá dveře, aby se mohl dívat dozadu. Vtom vyskakuje opilý Polák ze zadního přívěsu. Řidič zakleje, málem ho přejel. Polák vrávoravě naskakuje zpět a my se dáváme na modlení. Couvání není úplně jednoduchý úkon, a hlavně si při něm náš řidič musí stále přidržovat dveře rukou. To budou omrzliny, třesu se v duchu za něj.
Tiše trpíme, náhle se však z bílé tmy se vynoří mlhavá světla civilizace. A už vyskakujeme ven před Vírovkou, vylovíme naše krátkonohé mazlíky ze závěje a pospícháme se uklidnit do útulného závětří chaty.
Horskou chatou Vírovka už pulsuje rozjetý mejdan. Připojujeme se nadšeně k ostatním. A co teď? Budeme tady nocovat? Dobře že máme ty psy, aspoň nás zahřejí, napadají mně útržky ze zásad přežití. Ale horalové si umějí poradit v extrémních situacích: Během hodinky máme přistavenu švédskou rolbu, a švédská kvalita přátelé, ta stále drží. Cesta vzhůru na Luční boudu je zajištěna!
Jen jedna okolnost mě znepokojuje. Ta sympatická masérka z Luční boudy s naší rodinou odmítá nastoupit do jednoho vozu. Prý nosíme smůlu…
