Zhruba na 43° severní šířky a 11° východní délky, v samém srdci Chianti se nachází „Casa Al Veneto“ – volně by se dalo přeložit – jako „Dům Větru“. Starobylá, kamenná usedlost působila opuštěně, ale vznešeně. Je obklopena nádhernými olivovými háji a vinohrady. Procházím se dlouho po nádvoří a konečně potkávám mého přítele Vincenza a jeho psa. Přivítá mě a zavede do vinného sklepa. Otevře to nejlepší Chianti a pozvedne skleničku, se slovy: „Ať se nám zítřejší lov lanýžů vydaří“!
Lov lanýžů je především nádherná činnost, pod širým nebem, která dává člověku možnost užít si přírody ve společnosti psa, toho nejvěrnějšího přítele člověka. Takto začíná svými slovy Vincenzo, náš dnešní lov lanýžů, který jsme začali – ostatně jako každý jiný lov – v časných ranních hodinách. Dobrý pes může být dobrou pomocí, ale k tomu je zapotřebí mít potřebné znalosti o tom, jak se v lese chovat, aby se zachovala kontinuita zón lanýžů. Lanýže jsou opředeny mnoha mýty. V dávných dobách si lidé mysleli, že se lanýž, vždy objeví po úderu blesku a světla z něj, které dopadlo poblíž stromu. Ve skutečnosti se různým druhům lanýžů, daří v blízkosti různých stromů, zejména v dubových lesích, vrb, líp a třešní. Toskánské lanýže nejsou zdaleka, tak slavné jako ty z Alby, ale ani nejsou tak předražené, nemůže opomenout Vincenzo. Po několika minutách chůze, zpříjemněným vyprávěním o diamantech Itálie – tak totiž někdy lanýže zasvěcení nazývají – se dostaneme až k dubovému lesu. Vincenzo se zastavil, vytáhl z brašny důkladně zabalenou Gorgonzolu (aromatický sýr s plísní uvnitř) a nechal přičichnout Castora, svého loveckého psa, aby lépe cítil ukrytý lanýž. Castore se náhle rozeběhl k vysoké borovici, zaryl tlapy do země a znovu vyrazil pryč.. Vieni, vieni (!), vykřikl Vincenzo, ale již bylo příliš pozdě! Lanýž se právě stal nejdražším psím pamlskem na světě… Naštěstí jsme byli na lovu lanýžů tentokrát první, a tak jsme se vraceli s bohatým úlovkem. Na farmě nám připravili restované vejce s lanýži. Je to místní tradiční pokrm, který se podává jak jinak než se sklenicí vína Chianti. Někdy jsem unavený lanýže hledat, ale nikdy mě neunaví je jíst, dodává Vincenzo!
Projíždím často tímto regionem a vzpomenu si vždy na charizmatického Vincenza a jeho psa, Castore. A Chianti, které pro mne navždy zůstane spojeno s respektem člověka k přírodě a přátelstvím...
