Je mi 12 let a chodím do pěveckého sboru v rámci mé základní školy. Jsem třídní outsider a mezi ostatními jsem neoblíbená hlavně proto, že jsem vyrostla ve náboženství, které mi mimo jiné zakazuje zpívat koledy. Nemůžu nosit ani typickou sborovou sukni na vystoupení, protože podle mých rodičů, je moc krátká. Takže jak vám správně dochází, když mělo dojít na zpívaní koled v kostele, nezúčastnila jsem se. Když byl koncert v neděli, nejela jsem, protože jsme byli jsme na shromáždění s rodiči. Všechna velká a významná pěvecká vystoupení jsem zmeškala.
Asi si dokážete představit moje nadšení, když jsem dostala za úkol naučit se sólo na náš další koncert. Připravovala jsem se na to několik týdnů a v den vystoupení vůbec nemohla dospat. A tak se stalo, že když jsem konečně usnula, zaspala jsem.
Bydlím ve vesnici, kde o víkendu jezdí MHD velmi sporadicky. Sraz máme mít u školy a cesta tam trvá více, než půl hodiny. A já vstala tak pozdě, že jsem se sotva stihla obléct a běžet na poslední tramvaj, kterou bych to tak tak stihla včas.
Běžím jako zběsilá a už z dálky vidím, jak mi odjíždí. Srdce mi buší jak o závod.
Co teď budu dělat? Do toho vidím, že se mi táhne oko na punčoše přes celou nohu až na stehno. No to snad ne.
“Hm... To to můžu rovnou zabalit,” napadne mě jako první. Ale já mám přece zpívat sólo. Já to nemůžu vzdát. Nějak to musím stihnout. Čekat tam na mě určitě nebudou. Ani nemám jak jim dát vědět, že už jsem na cestě.
Nenapadne mě tedy nic lepšího, než jít pěšky.
Je září, chladné ráno. Mám na sobě tenkou černobílou sborovou sukni pod kolena, roztržené silonky a svetřík. Běžím v odstavném pruhu po dálnici z vesnice směrem k městu a pláču. Bojím se, že to nestihnu, že na mě všichni budou naštvaní, ujedou mi a já zmeškám své sólo. Z toku myšlenek mě vytrhne bílá dodávka, která u mne prudce zastaví. Přes stažené okýnko se ozve “nasedni”.
Krve by se ve mě nedořezali. Kdo to je? Tohle auto neznám. A kdo jsou ti lidi uvnitř?
Co po mě chtějí? Je to tady!, pomyslím si.
Naši mi vždycky říkali, že mě může někdo naložit do auta a odvézt na prodej do Německa, ale já jim nikdy nevěřila. Z auta vykoukne žena zhruba ve věku mojí mamky a opakuje: “Tak nasedni!”
Pak se k okýnku nahne i řidič a ptá se mě co tam dělám tak sama a proč jdu po dálnici pěšky.
Když jim se vzlykáním vysvětluji, že mi ujela tramvaj a nestihnu autobus na vystoupení, žena vystupuje z auta a táhne mě dovnitř. Trvají na tom, abych nasedla a že mě odvezou kam potřebuju. A já? Já bych jim div nelíbala ruce. Kolikrát se mi za život stane, že mi někdo cizí pomůže jen tak...?
Vděčně tedy nasedám, utírám si slzy a říkám jim, kam mě mají odvézt. Sedím naprosto klidná s nadějí, že bych to nakonec fakt mohla stihnout včas. Sedím vepředu s pěkným výhledem mezi řidičem a neznámou ženou. Je hrobové ticho. Po cestě se na mě řidič podívá jen párkrát a kývne na mě pokaždé, když dojíždíme ke křižovatce a já mu prstem ukazuji cestu. Už jsme skoro za polovinou cesty a žena sedící vedle mne se najednou zeptá.
“A kde máš rodiče? Proč tě neodvezli oni?”
“No víte.. on by se táta zlobil,” zašeptám a v duchu se stydím, že to vlastně říkám nahlas.
"Zlobil?" zeptá se a podívá se na mě tázavě.
“No… já jsem zaspala.. a táta by se zlobil, že jsem nezodpovědná, tak jsem to raději chtěla dojít pěšky.” "Ale víš, že s cizími bys neměla jezdit? Máš hrozný štěstí, že jsi potkala zrovna nás."
Jen co to dořekla, padl na mne velký temný mrak pochyb a dostávám hrozný strach.
Co když mě ke škole nedovezou? Co když mě vážně někde prodají jako prostitutku. Co když se mě ptají jen proto, aby zjistili, zda mě někdo bude hledat?
V hlavě mi běží asi milion otázek, ale snažím se nedat na sobě nic znát. V duchu si slibuji, že jestli z toho auta vystoupím živá a zdravá, všechno řeknu rodičům a nikdy už nepojedu s cizími lidmi. Myšlenkami jsem někde úplně jinde a asi i proto jsem si ani nevšimla, že už stojíme za autobusem u školy.
Vystupuju z dodávky a dva cizinci mi přejí hodně štěstí a při odjezdu mi mávají na rozloučenou. A tak si sedám do školního autobusu, sedím tu a říkám si, že jsem možná jen poseroutka a moje obavy byly naprosto iracionální. Nebo ne?
