 |
| Foto: autorka |
Chtěla bych je vidět zblízka.
"Tys nikdy neviděla zfetovaný a ožralý lidi?" divili se. "Nikdy jsi nebyla okradená a znásilněná?"
Když jsem nedala pokoj, odvezli mne do nedaleké indiánské vesnice. Už z dálky nás vítaly žluté balíky slámy o průměru, který jsem nikdy neviděla.
"Aha, tak vy jste přijela z Evropy vyfotit si opravdové Indiány?"
Snědý muž v montérkách slezl z posledního modelu traktoru pro kanadský venkov. Usmíval se jenom napůl. "Přijďte večer, umyjem se a převlečem."
Upozornili mne, že tahle vesnice je velmi bohatá, nejen díky vládním dotacím na zemědělské stroje, ale také proto, že zdejší obyvatelé opravdu pracují.
Čekala jsem orlí pera a vytkávané tradiční vzory. Přišel zavalitý malý muž se slaměným kloboukem na krátce střižených vlasech v bordové košili a džínách, ne nepodobný podsaditému mexikánovi.
"Máme těžkej život," řekl náčelník a pokynul, abychom ho následovali mezi hliněné domky. "Tak třeba když loni došlo seno pro koně, museli jsme pro něj až do Alberty, čtyřicet tisíc dolarů to stálo. Vláda se vykrucovala, trvalo to, než to zaplatili."
"To je dobrý roční plat," říká jeden z mých průvodců potichu.
Kdo jiný by měl předem vědět, že bude těžká zima? pomyslím si. Jak to, že si neudělali zásoby? Nahlas se ale nezeptám.
V zapadajícím slunci se lesknou plechová vrata staré stodoly. Z jejího boku vyrůstají parohy dávno mrtvých zvířat. Hatátitlá se nikde nepase.
Najednou - buch buch, buch buch - a tlumený zpěv. Konečně něco autentického. Zapálený oheň ani dýmku míru ale nevidím.
Mezi domky na širším plácku v příšeří sedí postavy v potištěných tričkách s hořící cigaretou u rtu a plechovkou piva v ruce. Jedna z nich bubnuje na plastovou židli. Kolem se honí hubení psi.
S obavou kontroluji, zda je auto na kraji vesnice v pořádku.
Blíží se půlnoc. Teplou nocí se nese bubnování a mručivý zpěv těch, kterým ukradli půdu.
