“Ne. Děj je neúplný, postavy nedotažené a jejich motivace jsou nepochopitelné!” pustí se do mě. Barča mi spěchá na pomoc:
“Já bych v tom ty motivace docela viděla...,” ale dnes mě ani její přímluva nezachrání. Začnu koktavě vysvětlovat své představy přísedícím, ale moje argumenty se rychle rozpadají pod jejich upřenými pohledy. Odkudsi z fakulty se ozývá mocný hlas Borise Jirků: “Pane! Kde máte konstrukci hlavy? Mám já tohle za potřebí?” Jedinou útěchou mi je, že někdo má stejně nešťastný den jako já.
