Vykračuji si po cestách buše vystlaných okrovým pískem a sem tam přeběhne antilopa či divoké prase. Srůstám s přírodou a na obzoru se rýsuje obrovský bílý africký měsíc. Pro místní obyvatele je znamením, že noc záhy vypustí z houštin své nástrahy v podobě nenasytných gepardů, slídivých hyen či lezavých škorpionů a proto je třeba se opevnit v bezpečí svých obydlí. Kolem jedoucí cyklisté mne varují, ať si pospíším, že je nebezpečné se tu potulovat po setmění. Kvapně se vracím do Lindiwe lodge, ale co to ? Vše kolem je potemnělé, jen z dáli plaje oheň. Francouzští hostitelé s omluvným úsměvem vysvětlují: „Bohužel, nenaskočily nám záložní baterie. Snad se nám podaří je brzy nahodit. Teď jsou tady výpadky proudu čím dál častější. Je na to i aplikace. A my nemáme kvůli doškové střeše povolený generátor.“
Trochu se zarazím. Myslela jsem, že JAR je jednou z nejbohatších afrických zemí a rozhodně netrpí energetickou chudobou. Ale co, jsem na dovolené a ráda zůstanu nad věcí. Objednám si tedy láhev červeného vína Sloní slzy a u ohně si vychutnávám jeho číši za cvrčení cikád a pronikavého svitu měsíce v úplňku.
Teprve později zjišťuji, jaké těžkosti nedostatek elektřiny s několikahodinovými výpadky
Jihoafričanům působí. Při pobytu v Saint Lucii - věhlasném městě hrochů situovaném 275 km severovýchodně od Durbanu - situace graduje. Naše ubytovací zařízení nemá dostatek generátorů a hlásí tři a poté i čtyři přerušení dodávek elektřiny denně. Ráno od šesti do osmi nás netíží ani odpoledne od tří do pěti, horší je to večer, kdy se člověk do deseti navečeří a pak musí běžet do sprchy - kde teče teplá voda jen mimo výpadek - vysušit si vlasy, na toaletu - která při výpadku nesplachuje - uvařit si čaj a mrknout na emaily. A najednou v jedenáct hodin nastane tma a ticho. Nové vzkazy nepřicházejí. Opakuji si na uklidněnou: „Každý večer nemůže svítit úplněk ani řvát džungle!“
Při večeři v jedné saint luciajské restauraci zapředu řeč s jejím postarším majitelem Alfredem. Postěžuji si a zvědavě se ho vyptávám: „Kolem silnic jsme viděli spoustu tepelných i jaderných elektráren a každá z nich měla minimálně pět obrovských chladících věží. A na silnicích nekonečné šňůry kamionů naložených uhlím. Jak je možné, že máte tak časté výpadky proudu?“
Alfredo je bílý Afrikánec s italskými předky. Mým zájmem pookřeje a nenechá na pomandelovské jihoafrické politice ani jednu nit suchou: „Bohužel po roce devadesát nebyla energetická bezpečnost prioritou tehdejších vlád. Stát si ponechal monopol na výrobu elektřiny a všichni si mysleli, že elektrárny vydrží pohromadě desetiletí bez údržby a investic. Dopadlo to tak, že hodně elektráren je odstavených nebo v nich probíhají opravy. Tak je to tu se vším. I svou bezpečnost si člověk musí zajištovat sám zbrojním pasem.“ Pokývám hlavou se slovy: „Držte se!“ a Alfredo mě odmění vizitkou se slovy, ať se zase někdy přijedu podívat.
Z Jižní Afriky si odvážím nadšení z okouzlujících scenérií Blyde River Canyonu, Kruger parku, Westland parku i radost ze setkání s přívětivými lidmi, ale i poučení, že nic nemůžeme brát jako samozřejmost. To, co se nám zdá na první pohled exotické, může být pro miliony domorodců každodenní svízel, kvůli níž nemohou žít svobodně jako my. Rozhodně však život musí zůstat barevný!
