2. července 2023

Mučednice - napsala Vendula Beaujouan Langová

Probudila se úplně zpocená a nemohla dýchat. Poslední rok mívala v temnotě a dusnu noci často tyhle panické záchvaty nicoty.
Zprudka se posadila a nahmatala vypínač lampy. V okamžiku rozžhnutí světla jakoby její noční můry uletěly. Nicméně tušila, že se jen schovaly pod postel a další noc opět zaútočí.
Jejich výskyt byl přímo úměrný množství vína vypitého předchozího večera.
Návyk na víno jí zůstal, to bylo asi to jediné. Neměla už co ztratit. Toužila jen, aby se v něm rozpustily všechny otřesy a zvraty, jež prožila.
 
Jakmile znovu zavřela oči, uviděla kýčovitý hodinový pokoj u nádraží s omšelou bledě modrou tapetou a zrcadly připevněnými na stěnu kolem bíle povlečeného lůžka. 
Ta zrcadla na ni dodnes vrhají svůj odraz. Pohlížela na své nahé útlé tělo zavalené jeho mohutným chlupatým hrudníkem a širokými boky, svou hlavu zabořenou do polštářů, že se ani nemohla nadechnout. 
Cítila tlak jeho penisu vjíždějícího bezostyšně do jejího análního otvoru, jeho nehty zarývající se do jejích zduřelých bradavek, jeho ostré zuby hryzající ji do šíje i odér tabáku z jeho horkého dechu. 
V uších jí zněla ozvěna: „Sedni!“ „Lehni!“ „Kuř!“
Věděl vůbec, že je tam s ní? Těla pod sebou nikdy nepočítal. Pamatoval si aspoň jejich tváře?
Co bylo dál, na to nemůže zapomenout. Zkoušela si to vše vymazat z paměti nepřeberným množstvím alkoholu, těmi nejsilnějšími jointy, sexem s náhodnými známostmi, hodinami psychoterapie, četnými odjezdy na druhý konec světa, ale neustále se vrací na začátek.
Sakra, kde je ten bastard? Slehla se po něm zem. Žije si někde poklidný bezstarostný život a nedívá se zpět ani kupředu. Všechno mu prošlo, nikdo si nestěžoval ani neprotestoval. Všichni svůj úděl přijali. Oběti a pastor.
Pastor vyvádí další ovečky na pastvu a vyvrhlé oběti si cestu na jatka najdou samy.



Kapitola z knihy Smrtelná konstelace.