3. června 2023

SPOUŠTĚČE ANEB KONEC LÁSKY V LA SCALE - NAPSALA MARTINA KŘÍŽKOVÁ

„Vstávej brouku, jedeme cvičit!“ vstupuji do ložnice s hláskem plným budovatelského nadšení. Už jsem, jako ostatně každý den, uklidila v kuchyni, dala snídani pejskovi a kocourovi, uvařila kafe. Intenzívní tříhodinové cvičení pilates jsem naplánovala s tou vizí, že se studentka architektury pořádně protáhne před dalším týdnem stráveným jen u počítače a tabletu. U kafe následuje další kolo pokusu o přehodnocení programu: „Víš, radši bych ty tři hodiny strávila prací. Dozvěděla jsem se to asi před třemi dny, že tam jdeme. Ty si vždycky něco vymyslíš….“ Nejen proto, že nás vážně tlačí čas, ale hlavně kvůli tomu, že právě zazněly alespoň dvě spouštěcí věty, se v momentu přepnu do svého agresívního módu: „Myslíš ty tři hodiny, které ušetříš tím, že nemusíš pomáhat s vařením ani prací na zahradě? Už jsem to zaplatila sakra. Prostě se pojede!“
Jojo, ty spouštěcí věty.
Nejlépe to samozřejmě uměl se spouštěči můj ex. Třeba když jsem dostala ke dvacátému výročí svatby dar, po kterém jsem vždycky toužila: Lístky do milánské La Scaly.
Maluji si to v živých barvách: Už zítra se posadím do polstrovaných židlí, na kterých seděly zadky bohatých Sforzů, budu korzovat chodbami, kterými kráčela historie a poslouchat ty největší operní hlasy operního světa. 
„Miláčku, už bychom měli jet, může být trochu provoz!“ volám na manžela, poté co už dobrou půlhodinu stojím s kufrem na zápraží domu. Říkat o mém manželovi, že je nedochvilný, je obrovský eufemismus. Při odjezdu kamkoliv dosahujeme pravidelně zpoždění až půl dne a nedá se proti tomu cokoliv dělat. Ale to dnes možné nebude neb letový řád je neúprosný.
Vyrážíme v okamžiku, kdy už jsme tam měli být a bohužel si musím vyslechnout něco o tom, že jsem mu nepřipomínala odlet v dostatečných časových intervalech. Jedeme navíc vlastním autem, které chce manžel ještě na letišti parkovat. V duchu kalkuluji čas nezbytný k tomuto úkonu a narůstají ve mně obavy, nervozita a zlost. V autě panuje ledové ticho. Když se dostaneme na letiště, právě uzavírají přepážku odbavování. Není už prostor jít parkovat auto. 
„No tak poletíš sama a já za tebou přiletím nějakým dalším letadlem,“ přichází manžel s návrhem řešení, kterým mi zasazuje pověstný poslední úder. 
„Zbláznil ses? Co bych tam asi sama dělala? To snad má být víkend, který máme prožít společně ne? To jsi do prdele nemohl sledovat čas? Já ti už nevím, v jakých intervalech ti to připomínání času připadá únosné, a odkdy je to obtěžující. Prosím tě, chovej se konečně jako dospělý!"
Prudká hádka před letištním personálem. Sny o romantickém víkendu se bortí a už jej nemůže nic zachránit. Ani skutečnost, že se situace nakonec vyřešila a odletěli jsme oba. Ani lístek do La Scaly, který mám od manžela dodnes zarámovaný ve zlatém rámu, a který mi bude vždy připomínat hlavně stres spojený s odjezdem a jeho představu, že bych si mohla užít dárek ke dvacátému výročí svatby sama v hotelu v cizím městě.
Bylo by fajn se oprostit od spouštěčů a nenaskakovat na věty, co nás iritují, ale nevím, zda bychom pak byli vůbec lidskými bytostmi. Možná že spouštěče jsou tady kvůli kolíkování životního prostoru. „Podívejte se, tohle už mi nemůžete dělat. Můj svět je barevný a obrovský a otevřený pro spoustu zážitků, ale tadyhle stojí moje hradby, a ty jsou nedobytné.“





Text pro autorské čtení:
Konec lásky v La Scale

K dvacátému výročí svatby jsem dostala dar, po kterém jsem vždycky toužila: Lístky do milánské La Scaly.
„Miláčku, už bychom měli jet, může být provoz!“ volám na manžela poté, co už dobrou půlhodinu stojím s kufrem na zápraží domu. Říkat o mém muži, že je nedochvilný, je obrovský eufemismus. Při odjezdu kamkoliv dosahujeme pravidelně zpoždění až půl dne a nedá se proti tomu cokoliv dělat. Ale to dnes možné nebude. Vždyť letový řád je neúprosný.
Vyrážíme v okamžiku, kdy už jsme tam měli být a bohužel si musím vyslechnout, jak jsem mu nepřipomínala odlet v dostatečných časových intervalech. 
V autě panuje ledové ticho. V duchu kalkuluji čas nezbytný k parkování našeho vozu a narůstají ve mně obavy, nervozita a zlost. Když se dostaneme na letiště, právě uzavírají přepážku odbavování. Skutečně už není čas auto zaparkovat. 
„No, tak poletíš sama,“ přichází manžel s návrhem řešení, kterým mi zasazuje pověstný poslední úder. 
„Zbláznil ses? Co bych tam asi sama dělala? To snad má být víkend, který máme prožít společně ne? To sis nemohl sledovat čas?"
Prudká hádka před letištním personálem. Sny o romantickém víkendu se bortí a už jej nemůže nic zachránit. Ani skutečnost, že se situace nakonec vyřešila a odletěli jsme oba. Ani lístek do La Scaly, který mám od manžela dodnes ve zlatém rámu a který mi bude vždy připomínat hlavně stres a jeho představu, že bych si mohla užít dárek ke dvacátému výročí svatby sama v hotelu v cizím městě.


Název a háčky k příběhu Martiny:

Konec lásky v La Scale
Jana Buchalová

Těch znamení, že pro mě manžel není ten pravý, bylo víc než dost. Možná jsem někde v hloubi duše tušila, že je rozvod nevyhnutelný, ale vždy jsem to potlačila. Obzvlášť ve chvíli, kdy mi k dvacátému výročí daroval můj vytoužený výlet do La Scaly. Ale i tehdy mohlo leccos napovědět to, že se mi místo motýlků v břiše vařila krev dřív, než jsme vůbec vyrazili z bytu.





Proč beru antidepresiva a proč už je můj manžel EX
Marek Bucko

„No vidíš a máme i zaparkováno.“ Usmívá se můj tehdy ještě manžel.
„Jo. V poslední minutu možného odbavení. To bude fakt super pohled a zážitek! Pohled zespoda na stoupající letadlo, ve kterém máme my sedět. A na vstupenku do La Scaly na dnešní večer, se kterou se tím pádem můžeme maximálně tady v tý budce vedle trafiky vyfotit! A těch peněz zbytečně v hajzlu!!!“ Zakončila jsem křičený monolog.
„Hele, blbej můžu bejt, ale musím si umět poradit. Trafika! Jasně!“ Manžel dělá pět rychlých kroků, kupuje zvláštní malou obálčičku, kutí něco s telefonem a odběhne. Volá. Za chvíli se vrací a něco nenápadně hodí do koše.
„Zařízeno. A stálo to jen čtyři kilča za neregistrovanou SIMku…“ Usmívá se.
Téměř v ten samý okamžik slyším z letištních amplionů hlášení o zpoždění našeho letu z důvodu možné bomby na palubě.
TEN DEBIL TO FAKT UDĚLAL! Tak tohle přebije La Scalu, i kdybych tam večer měla sama zpívat!!!





Zlatá La Scala
Renata Urbanová

Mám toho dost,
Nejsem tvoje kost.
Jsem tvoje manželka,
Dávno byla veselka.

Jestli se nevzchopíš,
samotou zaplatíš.
Budu trvat na rozvodu,
Hned na prvním schodu.

Zlobím se zlobím,
Ty to víš, zlobím se zlobím,
Čas nectíš.
Zlobím se hrozně,
Jsem z tebe na dně.

Mám toho dost,
Mám na tebe zlost.
La Scala?
Vstupenku jsem dostala.

Operu jsme viděli,
Minulé to pondělí.
Zlobím se zlobím,
Je to pecka,
Vynechme z rozvodu
Naše děcka.


Ex
Irena Lahodná

Otrávil mi život
Už jsem mu odpustila
Ať udělal cokoli krásného a přidal k tomu svou neopakovatelnost, výsledek bolel.
Nemohl za to, ale prostě jsem to neustála.
Kdykoli se podívám na zeď na zarámovaný lístek z La Scaly, vidím přes sebou i tragickou postavu svého ex.


"Nádhera" v  La Scale
Irena Taterová

Hurá! Konečně jsme se sešly. Kamarádky moje konečně u mě doma. Provádím je po mém novém bytě.
„Co to je?" mžourá Hanka přes silná skla brýlí na zlatý rámeček, který visí nad psacím stolem.
„Vstupenka do La Scaly," říkám trochu neochotně.
„Cože? Ty jsi byla v La Scale? To musela být nádhera!"
„To tedy byla," řeknu ironicky a v myšlenkách se znovu vracím k tomu děsnému dni...

Vzpomínka na ex a adrenalinový let
Lucia Rimarčíková

Zapnu rádio a zrovna vyhlašují soutěž o lístky na koncert do Milána. Chvilku počkám, kdy pustí písničku a zařvu: Je to ona. V tom se mi vynoří vzpomínka na ex a adrenalinový let. Zážitek, který potvrdil, že už nemáme být spolu.




Konec lásky v La Scale

K dvacátému výročí svatby jsem dostala dar, po kterém jsem vždycky toužila: Lístky do milánské La Scaly.
„Miláčku, už bychom měli jet, může být provoz!“ volám na manžela poté, co už dobrou půlhodinu stojím s kufrem na zápraží domu. Říkat o mém muži, že je nedochvilný, je obrovský eufemismus. Při odjezdu kamkoliv dosahujeme pravidelně zpoždění až půl dne a nedá se proti tomu cokoliv dělat. Ale to dnes možné nebude. Vždyť letový řád je neúprosný.
Vyrážíme v okamžiku, kdy už jsme tam měli být a bohužel si musím vyslechnout, jak jsem mu nepřipomínala odlet v dostatečných časových intervalech. V autě panuje ledové ticho. V duchu kalkuluji čas nezbytný k parkování našeho vozu a narůstají ve mně obavy, nervozita a zlost. Když se dostaneme na letiště, právě uzavírají přepážku odbavování. Skutečně už není čas auto zaparkovat. 
„No, tak poletíš sama,“ přichází manžel s návrhem řešení, kterým mi zasazuje pověstný poslední úder. 
„Zbláznil ses? Co bych tam asi sama dělala? To snad má být víkend, který máme prožít společně ne? To jsi nemohl sledovat čas?"
Prudká hádka před letištním personálem. Sny o romantickém víkendu se bortí a už jej nemůže nic zachránit. Ani skutečnost, že se situace nakonec vyřešila a odletěli jsme oba. Ani lístek do La Scaly, který mám od manžela dodnes ve zlatém rámu a který mi bude vždy připomínat hlavně stres a jeho představu, že bych si mohla užít dárek ke dvacátému výročí svatby sama v hotelu v cizím městě.