Matka a válka - napsala Irena Taterová

Marie Eleonora otevře rychle oči. Zase ten zlý sen, který ji stále pronásleduje a nemůže se ho zbavit. Bojí se znovu usnout, aby se nevrátil. Posadí se na posteli a snaží se rychle dýchat, aby uklidnila srdce, které tluče rychle, jako by utíkalo tomu strachu, který ho chce sevřít. Vstane, bosa dojde k oknu a poodhrne těžký závěs. Z nebe na ni pohlížejí hvězdy a zdá se, že se diví tomu smutku. Eleonora sepne ruce a myslí na Boha. On jediný ví o jejím strachu. Strachu o své syny. Často se jí zdá, že klečí u jejich hrobů. Hlavu poleženou v dlaních na zemi a pláče. Chce je tolik sevřít v náruči a beze slov říci, že je má ráda. To je její sen. Její strach, obava, bolest.
Za zdí pokoje spí poklidně její manžel. Maxmilián Josef je tvrdý muž, voják. Byl královský důstojník, nyní generálmajor rakouské císařské armády. Eleonora si vzpomíná, když ho přivezli těžce raněného z bitvy. Byl statečný. 

„Nedělejte si starosti, drahá,“ zašeptal. Teď je šťastný, že jeho synové jdou stejnou cestou jako on. Všichni jsou vojáci. Je na ně hrdý. A pokud padnou, tak v boji, za císařství.
Eleonora je přeci také hrdá na svých šest chlapců. Ale snad opět jen matka by mohla pochopit, co hluboko uvnitř sama sebe cítí. Lásku a strach.
Eleonora odchází od okna, lehne si a potichu šeptá: „Pane, stůj při mých dětech. Ochraňuj je v nebezpečí, ale i v pokušení. Ty jsi jejich pomoc, láska a síla. Pane, vím, že je nikdy neopustíš, ale budeš s nimi na věky věků. Amen.“