17. května 2023

BRUSINKA A BORŮVKA JEDOU NA VÝLET - NAPSALA BOHUNA KOPŘIVOVÁ

Volné pokračování pohádky Dárek pro Stamichmana

Když dostaly obě víly od Stamichmana zázračné sojčí peříčko, které je zavede vždy na správnou cestu domů, rozhodly se, že by se mohly podívat k sousedům do jiných hor, o kterých jim Stamichman vyprávěl. Nejdříve se vládce Králického Sněžníku dovolily, jestli jim cestu schválí.
„Pane náš, chceme vás o něco poprosit. Stále jsme jen na Sněžníku a tančíme a nás by zajímalo, jaké je to na jiných horách“, řekla víla Brusinka a její sestra dodala: „Teď, když máme od vás to zázračné pírko, tak se přeci nemůžeme ztratit“. 
„Nebojte, já dám na Brusinku pozor, ona je někdy splašená. Budeme opatrné, teple se oblékneme a na cestu si vezmeme plné džbánky brusinek i borůvek, kdyby je v jiných horách neměli.“
„No holky jedny bláznivé, co mám s vámi dělat. Na zkušenou do světa se chodilo vždycky, třeba se něco přiučíte a přenesete to k nám. Ale to vám povídám, kdyby se vám něco špatného přihodilo, okamžitě se vraťte.“
„No to určitě, to vám slibujeme.“
„Tak utíkejte se připravit, ale ať máte vše poklizené, aby tady nezůstal nějaký nepořádek.“ Byly tak nadšené, že by slíbily i nemožné.
Doma v jeskyni u víl začala příprava. Zatím co Brusinka sháněla, co si vezme na cestu na sebe, rozumnější Borůvka připravovala plán cesty.
„Na jakou stranu vyrazíme. Vezmeme to na sever přes Krkonoše a po směru hodinových ručiček, nebo opačně? Ale ty stejně neznáš hodiny, tak proč se tě vlastně vůbec ptám.“
„Co povídáš, já už náhodou vím, kdy je dvanáct nebo šest.“
„Tak to nám je opravdu hodně platné, ani nevíš, na jakou stranu se ručičky otáčejí.“
„A ty zase nevíš, co se hodí na cestu na sebe. Nemůžeme přeci vypadat, jako nanynky z nějakých prdelákovic, musíme naše hory reprezentovat.“
„Ale že třeba zmrzneme, to ti nevadí, že? I když jsme třetí nejvyšší pohoří u nás, jsou ještě 2 vyšší a tam to může pěkně foukat a mráz klesat pod nulu. Tak kde začneme. Řekni jen vpravo nebo vlevo“.
„Mě je to jedno, tak třeba vlevo.“
"Tak fajn, začneme v Orlických horách, pak Krkonoše, Jizerky, Krušné hory.“
„Tak to dál ne, to stačí, to by se mi moc stýskalo po našem Stamichmanovi a skřítcích Babušácích. Skřítci jsou fajn, vymýšlí se ptákoviny a moc se s nimi nachechtám. Představ si, zrovna včera je napadlo, zajít na Stezku v oblacích a strašit děti. Tak jsem za nimi dotančila. A zastavili jsme se ještě na lanovém mostě, kde jsme v řádění pokračovali, až se jedna holčička začala bát a rozbrečela se. Naváděli jsme ji, aby dělala na lanech kotrmelce a držela se jen jednou rukou.“
„No to se nemáš čím chlubit, teď uvažuji, zda tě s sebou vezmu, abys neudělala ve světě ostudu.“
„Já? A ostudu, když přeci víš, že už ani netrhám mouchám nožičky, nezabíjím ani mravence a nelechtám Stamichmana na palcích u nohou, když spí. Už jsem opravdu polepšená, nemusíš se bát.“
„Dobře, ale když budeš zlobit, vezmu ti peříčko a ty ve světě zůstaneš navždy.“
„Tak jedeme do světa“, zavelela jednoho krásného dne Borůvka. „Ale mě se ještě nechce vstávat.“
„Tak to tedy ne. Byl to taky tvůj nápad, že se podíváme do světa, a to se nedá vyjít v poledne.“ 
„Dobře, sice nevím proč, Orlické hory nám neutečou.“
„To je sice pravda, ale musíme si ještě natrhat borůvky a brusinky na cestu.“
„To tam opravdu nic neroste“? „No já nevím, možná ano, ale musíme být připravená na všechno.“ 
„Tak já tedy jdu.“
Vzaly si malé baťůžky, Borůvka zkontrolovala, zda mají zázračná sojčí pírka pro bezpečný návrat domů, džbánečky na lesní plodiny a zavřely chaloupku a rozloučily se s Stamichmem.
„Tak nejprve směr Orlické hory.“ 
„A víš kudy?“ „No musíme tam, kde zapadá sluníčko, a to je na západě. Když někoho potkáme, můžeme se i zeptat.“
„Je podívej, vidíš taky toho krásného skřítka se zvonečkem na hlavě?“ 
„Vidím.“
„A ten je ale krásný“. 
„No krásně vypadá, ale jestli je taky chytrý, aby nám ukázal cestu. Zkusíme to.“
„Ahoj. My jsme dvě sestřičky Borůvka a Brusinka – víly od vládce Králického Sněžníku a jdeme se podívat do světa.“
„Tak to mě těší, já jsem zas skřítek Zvoneček a dávám pozor na všechny kytičky, co tu rostou.“
„A je jich hodně?“
„Hodně, ale je tady i dost zlobivých dětí, které je rvou a pak je cpou maminkám z lásky. Ty jsou naoko potěšené, ale za chvíli je odhodí, když se děti nedívají a uschnou. To nemám rád. Kdyby je nechaly děti růst, mohli by je obdivovat další lidé po dlouhou dobu.“
„Tak to máš ale těžkou službu. Ale když tady takhle dáváš pozor, tak taky určitě víš, kudy je nejlepší cesta do Orlických hor." 
„To je samozřejmé, ale není to zas tak jednoduché. Jsou tu bloudivé kameny, které s radostí pletou cestu všem, kdo na ně narazí.“
„A tebe taky zabloudí?“ Zeptala se Brusinka. 
„No já to tu znám, a tak jim většinou nenaletím, ale vám by se to mohlo klidně stát.“ 
A myslíš si, že bys nás mohl kousek doprovodit, když jsme taky takové pěkné, jako ty? Máš překrásný modrý klobouček, mohla bych si ho zkusit?“ Povídá Brusinka a začala před Zvonečkem tančit.
„Nech toho, kárá ji Borůvka. Zase už myslíš jen na parádu.“ 
„A proč ne, Zvoneček je tak krásný, že by nebylo špatné mít ho za kamaráda.“ 
„To jistě ne, ale ne pro jeho krásu, ale pro jeho dobré skutky.“
„A to jsi na to hlídání sám?“ ptá se Brusinka. 
„Tak úplně ne, já hlídám jen rostlinky a skřítek Hříbeček zas houby. A všechny, nejen ty jedlé, ale i u ty, co jsou pro lidi jedovaté, jako jsou muchomůrky zelené, hřiby satani a další. Ty ale jedí lesní zvířátka, a tak se žádné houby rozkopávat nesmí.“
„To my víme, ale teď už nám prosím řekni, kudy do těch Orlických hor a co je tam tak zajímavého.“
„No, například pás opevnění, které bylo rychle postaveno v letech 1938 – 39 jako obrana vůči Němcům, když to vypadalo, že nás napadnou.“ 
„A napadli?“
„To ty nevíš?“ utrhla se na Brusinku Borůvka. "Vzdali jsme se a celé obranné pásmo včetně malých bunkrů i velkých pevností, jsme předali v roce 1939 Němcům, když k nám přišli.“ 
„A proč?“ 
„ No, to je otázka, na kterou se dosud nezná odpověď. Názory se různí. Někdo tvrdí, že jsme se měli bránit, jiní, že by to bylo zbytečné. Opevnění nebylo ani celé dostavěné.“ 
„Ale zkusit jsme to měli.“
„Dobrá letíme tam. A víš o tom ty moje všetečná sestřičko, že Orlické hory dostaly jméno po řece Orlici? Ta dokonce tvoří část Česko – polské hranice."
„Já už vidím bunkry. Zase mi to tak skvělé tady nepřipadá, já si myslím, že Stamichman může být rád za to, co má. Samý bunkr, tedy tolik jich u nás nemáme, ale ještě by se tam mohli schovávat nějací škodliví skřítci nebo jiná havěť. A lesy jsou tu jako u nás.“
„Tak já už se s vámi rozloučím, musím do práce hlídat lidi,“ řekl Zvoneček. 
„Tak držte směr a hezkou cestu. Ahoj.“ 
„Ahoj.“
„Jé, ségra vidíš tu zříceninu?“ 
„Jakou zříceninu, to je zdejší chlouba, barokní kostel v Neratově.“ 
„A proč nemá střechu? Tedy má ale skleněnou.“
„Na konci války dostal zásah protitankovou střelou od ruského vojáka a kostel vyhořel. Nebyly peníze na rekonstrukci, tak když se časem propadly klenby, kostel měl být zbourán. Ale i to torzo bylo tak výjimečné, že bylo zapsáno do seznamu kulturních památek a stále se opravuje. Poletíme se na něj podívat z blízka.“
„A co když tam straší?" 
"Co by tam asi strašilo, chrání to sám nejvyšší." 
"Jak nejvyšší, to je někdo víc než náš pán?" 
"Jistě, Pán Ježíš Kristus, ten je nade všemi.“
„Mně už to tu nebaví, poletíme dál, stejně se neumím modlit.“
„Pořád jsi chtěla na výlet a jen jsme kousek od domova už se ti nechce dál a jsi unavená a protivná.“ 
„Já a protivná, náhodou já ti teď vytřu zrak. Poletíme do Krkonoš, a to já zas vím, že je to nejdrsnější pohoří v Čechách a má nejvyšší českou horu Sněžku. To koukáš co? A pak že jsem nevzdělaná. Tam totiž mám jednu známou vílu Větruši, která mi o tom kdysi povídala. Vítr má až 200 km/hod. Od listopadu do května je zde sníh.“
„To vím taky, ale třeba nevíš, že zde v Krkonoších je nejznámější sněhové pole, kde bývá sníh nejdéle a které svým tvarem při odtávání připomíná mapu bývalého Československa.“ 
„Tak to chci vidět, to u nás nemáme.“ 
„Takhle že vypadá Československo? Je to strašně dlouhé.“ 
„Říkám, že takto vypadalo dřív, před odpojení Slovenska“.
„Docela bych si odpočinula a mrkneme se, jestli zde mají borůvky a maliny.“  
"Tak dobře, ale jen chvilku.“
„Lesní plody tu mají a co jich je a hlavně borůvek. Vidíš kolik lidí tu ty tvé sestřičky trhá? Mají na ně obrovské kbelíky a rvou to takovým divným nástrojem.“
„Tomu se říká hřeben a nemělo by se to dělat. Někdy vytrhají rostlinky i s kořenem.“ 
„Tady by měl Zvoneček plno práce, aby je odtud vyhnal.“ 
„Určitě na to dává pozor i pán zdejších hor Krakonoš. On má opravdu velké panství a prý sem přijede ročně i přes milion lidí.“
„No to je strašné.“ 
„Poletíme teď tam, kde je to klidnější, na naše nejsevernější pohoří Jizerské hory.“
„Ale to je fakt to poslední, které navštívíme, už se mi stýská po domově.“
„Dobře, máš ale něco teplého na sebe nebo sis vzala zas jen nějaké sukénky? Bývá tam pěkná zima, dokonce v roce 1940 tu byl rekord – 42°C. A taky tu hodně prší.“ 
„Kulicha nemám, ten mi nesluší, to raději zmrznu.“ 
„No jó, co bys neudělala pro parádu, ale pak nefňukej.“
„Jé tady to vypadá divně, jsou to samé kaluže vody. To nejsou kaluže vody, ale říká se tomu rašeliniště. A ty velké vodní plochy jsou přehrady, která zásobují pitnou vodou velká města.“
„Tak já si myslím, že jsme viděli do nejdůležitější od sousedů a je čas se vrátit domů.“
„Tak dobře, když pořád otavuješ, ale ještě je tu všude hodně zajímavého. Podívej se alespoň na ty kytičky. Takové u nás nerostou. Jmenují se hořce a jsou chráněné, jako vlastně všechny, nacházející se v těchto místech, ale i v Krkonoších.“
"To je škoda, že se nesmí trhat, ráda bych je přivezla z výletu Stamichmanovi a Babušákům. Ti by se divili.“
„Ale nedá se nic dělat, to si pamatuj, kytky jsou nejkrásnější v přírodě, kam také patří. Tak si najdi peříčko, já ho mám také už připravené a letíme směr Králický Sněžník.“