STRUNY - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

STRACH NA JAVORNICKU. VRAH ŽEN STÁLE NA SVOBODĚ. POLICIE V KONCÍCH.

Těmito a dalšími podobnými titulky se v posledních dnech média jen hemží. A není se čemu divit. Stačí nahlédnout třeba do restaurace na náměstí.
Je plno. A plno je také jediného tématu. Každý stůl řeší vraždu. Samozřejmě, že ne televizní, ale skutečnou. Včera našli domorodci u zatopeného lomu Pelnář v Uhelné uškrcenou ženskou. Co ženskou, holku, mládě, úplně přesně čerstvou maturantku. Pevná struna G, patrně z kytary, jí chudince, takřka prořízla hrdlo. 

U Pelnáře byla včera na place u hospody diskotéka. Takové to tuc tuc a fůra světel. Vždycky je tam plno a včera bylo zvlášť. To proto, že tuc tuc pouštěl dýdžej A. X. Hubáček, miláček davů. Však na plakátech bylo jeho jméno větší než sám plakát.
Našli ji kluci, šli močit mezi stromy, jeden o ni zakopl - no hrůza! 

Mordu je plné město. 

Nejvíc v šoku jsou lidé z Uhelné. Ale dívčina prý je místní. Bydlela pod javornickým zámkem Jánský vrch. Proto se událost tak probírá v hospodě, v domácnostech, na dvorcích. Matky hned zavřely dcery na pět zámků, ani kluci nesmí překročit práh domovů. 

Chlapi mezi řečí se shodují na jediném. Kdyby věděli, co to bylo za hajzla tak … On ten mord totiž není první. Ani druhý. Tahle, jak jí hezky oslovují, Anička, byla třetí mladou ženou, která si došla mezi kamarády pro smrt. 

Stejně vraždí někdo z okruhu těch mladých, myslí si většina. To bude nějaký muzikant, když jsou ty holky vždycky uškrcené strunou z kytary. 

Celý region žil jen tím, aby si pachatel už nikdy nezahrál.

 
První byla Iveta. Zrzka, pihatá dlouhonohá členka sdružení, které bojovalo za záchranu Tančírny na kraji Račího údolí. Nynější secesní chlouby zdejšího kraje.
O Tančírně v Račáku psal regionální tisk, debaty o její záchraně plnily příslušné stránky internetu. Před časem tisk zval na akci, která se pak odehrávala přímo na místě. No, sláva ohromná! Ulrychovci přijeli, koncert krásný, potom proslovy a na závěr zpěvy u táboráku, mraky lidí, vše na podporu záchrany domu.
A štíhlá zrzečka tam tenkrát taky byla. Samozřejmě s partou. A s hochy z kapely. Iveta prošla před nedávnem výběrem, takovým mini konkursem a vyhrála. Měla úžasný sametový alt, ale hlavně na místní poměry docela famózně vládla kytaře. Všechny členy folk rockové skupiny překvapila svou skvělou hrou a tak zbylí uchazeči o místo kytaristy v kapele STOP, bylo jich asi pět, ostrouhali. Tenkrát prý byla domluvená, že přijde spát domů. 

Byla sobota, tak plus mínus půlnoc, což byl dohodnutý čas jejího návratu. Iveta však domů nepřišla. Ani v noci, ani během neděle. Odpoledne už matka zalarmovala policii. Psi ji našli ještě týž den. Ležela v křoví na břehu Račího potoka hned za Tančírnou. Ivetu někdo uškrtil kytarovou strunou E. To bylo vše, co uniklo ven. Detailům se tisk vyhýbal. Buď neměli informace, nebo podrobnostmi nechtěli novináři jitřit zdrcenou rodinu a široké okolí.
Chvíli byl klid. Jak šly dny, tak vzpomínky na vražednou událost v Račím údolí bledly, stejně jako debaty o záchraně jeho Tančírny.

 
Druhá oběť, Aneta Křížová, jednadvacetiletá poštovní doručovatelka s hlavou plnou své chystané svatby, do Javorníka dojížděla z Travné. Byla zamilovaná, šťastná a dávala všem najevo, že se pod čepec těší. Rozdávala úsměvy na všechny strany, s každým prohodila vlídné slovo. V její přítomnosti roztávali i škarohlídové. 

Aneta byla sluníčko. Je sice smutné říkat, že byla, jenže když ji našli školáci ležet ve vysoké trávě na příkrém břehu Javornického potoka, byla její jindy sluníčkově rozzářená tvář černá jako noc. Kytarová struna H se jí nemilosrdně zařízla do krku, a to byla také jedna z indicií, že jde o stejného pachatele-vraha od Tančírny v Račím údolí.
Celorepubliková policie v čele s kriminálkou byla už dávno na nohou. Prověřovala každého chlapa, v jejich laboratořích se hromadily vzorky DNA, ale zatím to k ničemu nevedlo. Kromě těch strun nezanechával vrah na místech činu žádné jiné stopy. Jako první samozřejmě proklepli členy kapely, se kterou před svou smrtí hrála Iveta. Všichni měli alibi. 

Javorníkem cloumala zlost, strach a narůstající nedůvěra k policii, která jen krčila rameny. Množily se i úvahy o tom, že pachatelem bude možná někdo z příhraničního Polska. Vždyť Poláci sem jezdí nakupovat stejně tak jako místní na druhou stranu do Paczkowa.

 
Už je to šedesát let, co státní komunistická zvůle a moc donutila k násilné internaci řádové sestry prakticky z celé republiky. Všechny se tenkrát ocitly zde v Bílé Vodě a tady také postupně dožívaly svůj řeholní úděl.
Dnes, přestože slunce už začíná svým žhavým kotoučem pomalu olizovat hřebínek lesa v dálce, je stále neuvěřitelné dusno a horko. Cyrilka Plačková kropila vodou z konve květiny, které zvedaly své žíznivé hlavičky kolem náhrobků. Jiný by už umdléval únavou i horkem, ale jí to pranic nevadilo. 

Cyrilka svým řádovým sestrám ráda posloužila vždy, když bylo třeba. Obdivný byl hlavně fakt, že řeholnice Cyrilka byla oděna v tradičním úboru jeptišek. Prakticky od hlavy až k patě zahalená v černém hábitu, který jen decentně lemovala bílá obruba kolem čela a tmavých, do bohatého copu sčesaných vlasů. Cyrilka byla novicka a na hřbitov v Bílé Vodě chodila ráda.
Způsob života, který si při vstupu do řádu zvolila, jí vyhovoval. Nebýt toho, její krása by byla ozdobou každé vesnické akce, každé tancovačky. Navzdory své tmavé uniformě, bylo patrné, že se pod ní ukrývá mladé pružné tělo ladných tvarů. Drobný nosík, plné rty a dlouhé neposedné řady řas, jež lemují krásné hnědé oči, z nichž málokdy mizelo šibalství. A taky její věčný úsměv, to vše způsobovalo, že Cyrilka, ač jeptiška, byla vlastně docela sexy.
Vyhlédl si ji už před časem. Dneska, jak se zdá už je se svým zaléváním takřka hotová. 

Zamrzelo ho, že sebou necukla, když stín, který vrhala její postava, překryl jiný - jeho. Pomalu se mu otočila v ústrety.
„Dobrý podvečer,“ oslovila jej. „Měl byste si pospíšit, za chvíli budou bránu hřbitova zamykat, víte, tak abyste se dostal ven,“ řekla a pozorně si pozdního návštěvníka prohlížela.
„A tak co tu teda děláš ty?“ zeptal se, aniž se namáhal s uctivějším oslovením.
„Vidíte přece! Zalévám!“ usmála se v odpovědi Cyrilka.
„Sama?“ 

Rozhlédl se kolem, ale kam oko dohlédlo, byly jen řady hrobů a hřbitovní zdi. V tuto podvečerní dobu sem už málokdy někdo přišel.
„Jistěže sama. A kdo jiný by měl se mnou být?“ 

Z konve vytekla poslední kapka vody, Cyrilka se narovnala a chystala se uložit konev do výklenku u paty neveliké hřbitovní kapličky. Teď zblízka si ještě více uvědomil, že jeptiška je nejen mladá, ale i hezká. Tahle je z nich nejrajcovnější, blesklo mu hlavou, když z kapsy vytáhl kytarovou strunu D a tu také bleskově obtočil jeptišce kolem krku. 

Nebránila se. Neměla na to vůbec čas a nejspíše by jí obrana stejně nebyla nic platná. 

Vzrušením se celý chvěl. Slast včetně erekce jej přešla, až když Cyrilka ležela nehybně v trávě mezi zdmi kaple a hřbitova. Uvolněně si začal broukat písničku Suchého a Šlitra - Pět strun. U třetí sloky, kde se zpívá, „další strunu vezme ďas…“ se tiše usmál. 

Ještě mám dvě. Ještě dvě a bude to možná splaceno.

 
Následující den si objednal v restauraci Praha na javornickém náměstí pivo a s netrpělivostí čekal, kdy sem dorazí nejnovější informace o dalším mordu. Dělá mu moc dobře, když může být u toho, až se čin začne řešit. 

Cítil skoro stejné vzrušení jako na tom hřbitově. Kdyby to šlo, byl by nejraději přímo u policie. To by bylo něco! Vyšetřovat a hledat sebe sama! To by fakt bylo něco! Ale v lokále byl klid. Chlapi probírali běžné záležitosti, počasí, práci, politiku sport a ženské a o včerejší události v nedaleké Bílé Vodě nepadlo ani slovo.
Že by ji ještě nikdo nenašel? Že by tam ležela pořád jen tak, bez užitku? 

Znervózněl. Chvatně dopil, zaplatil a vytratil se ven. Věděl, že za pár minut odjíždí autobus, „dělničák“, do Bílé Vody. Postavil se do řady čekajících na zastávce. Ani mezi nimi neprobíhala žádná debata, která by cokoliv naznačovala o včerejších událostech na tamním hřbitově. To mu nešlo do hlavy.
Své oběti si pečlivě vybírá. Mladé, hezké, usměvavé. Takové byly všechny. Stejné jako ta jeptiška. 

Hřbitov v Bílé Vodě lemují dvě silnice, jedna dole pod bránou a druhá vedoucí shora. Obě cesty se o kus dál zase sbíhají do jedné a zanechávají tak hřbitov jako nějaký ostrov. Právě od horní cesty, kde zeď hřbitova přerušovala brána, se skrze mříže několikrát pásl pohledem na mladou jeptišku.
I teď se rozhodl, že má-li se vrátit na místo činu, tak tudy, odzadu. Počasí se neměnilo, déšť v nedohlednu a nepolevující horké dny. 

Bylo kolem půl šesté večer, když začal opatrně obhlížet terén. Hřbitov působil zcela opuštěně. Mezi dlouhými řadami náhrobků se nad bohatými květy honili pestrobarevní motýli, jinak se nikde nehnulo ani stéblo. Ještě jednou se důkladně rozhlédl na všechny strany a celkem bez námahy překonal kovovou překážku. Opatrně se blížil místu, na kterém včera zůstala ležet zardoušená jeptiška.
„Dobrý podvečer, pane. Hledáte něco?“ 

Krve by se v něm nedořezal. Celý ztuhl a až s nepřirozeným škubnutím se otočil za povědomým hlasem. Jeptiška, včera uškrcená, stála na cestičce, v ruce konev a kývavým pohybem zalévala hřbitovní kvítí.
„Ať hledáte cokoliv, měl byste si pospíšit, za chvíli budou bránu hřbitova zamykat, víte, tak abyste se dostal ven.“ 

„Tohle říkala i včera,“ vzpomněl si. „Čubka jedna! Jak je možný, že to přežila? To jsem se vzrušoval ale úplně zbytečně. Teď je jasné, proč nikdo nic neřeší! Co by taky kdo řešil, když ona si tady, jakoby se nic nestalo, zase zalívá ty odporný kytky. Asi jsem jí utáhl smyčku málo! Jo, tak to bude. Na to si musím příště dát bacha!“ napomenul se.
„Co seš zač?! A jak to, že tady…Co tady děláš?!“ 

Skoro na ni zakřičel.
„Cyrilka Plačková. Tak se jmenuji,“ odpověděla Cyrilka a nepřestávala se usmívat. „A vidíte přece dobře, pane, zalévám kvítí.“
„Ale jak to? Vždyť včera jsem…“ znovu se zachvěl, sevřel pěsti, až mu zbělaly a šíleně mu v té chvíli vadilo, že jeho jindy bystře uvažující mozek, teď není schopen vyprodukovat jedinou rozumnou myšlenku. A tak z něj vypadla jen zbabělá, zlobná věta, kterou měl v hlavě již delší dobu. „Ty čubko jedna!“ zasyčel a stejně jako včera se na ni vrhl. 

Povalil ji, strhl z hlavy její pokrývku - součást kutny, nalehl na nepříliš se bránící tělo, vyndal z kapsy svůj smrtící nástroj, kytarovou strunu A, a tu utáhl Cyrilce pevně kolem krku. Zlobil se a štvalo jej, že tentokrát se takřka nevzrušil.
Chvíli klečel nad bezvládným tělem. Přesvědčil se, že jeptiška je mrtvá, že už skutečně nedýchá. 

Její drobné tělo vzal za ruce a odtáhl blíže k centrálnímu středovému chodníku. Tam ji nechal ležet, doufaje, že mrtvou někdo objeví co nejdříve. Stejnou cestou během pár vteřin ze hřbitova zmizel.

 
Je mu nevolno, ba je mu přímo zle. Sedí zdrceně v Praze, už půl hodiny, teplá mu pivo a není schopen pochopit, co se děje. Tedy přesněji, neděje se zase nic. O násilné smrti jeptišky zřejmě nikdo nic neví, protože se o tom nemluví. 

„Do prdele! Do prdele! Do prdele! Musím do té zasrané Bílé Vody znovu! Přece ta mrcha, jak se jmenovala? Cilka, nebo né, Cyrilka, jo, Cyrilka, přece je už po ní. Jestli ne tak…“ 

Zuří. Už dlouho ho nic tak nerozhodilo. Pak se opět chvatně zvedl, zaplatil u pultu a tak tak stihl autobus.
Cyrilka zalévá jako v každém z těchto horkých dnů květy na hrobech, a jemu se roztřásly ruce. Ucítil, že se mu jaksi pokřivila tvář. Přes celou její půlku mu začalo divně škubat. Takový veliký hnusný tik. Běží k jeptišce jako smyslů zbavený.
„Ty, ty, ty…Jak to, že žiješ? To přece není…Já tě…!“
„Co mě? Zase uškrtíte? Máte, pane, divné struny.“
„Co divné? Jak divné?“
„Třikrát a dost,“ říká tiše Cyrilka. „Třikrát jste jimi zabil, ale tyhle, ty basové, asi nefungují, že? Já jsem toho důkazem! Ani déčko, ani áčko a teď se mi chystáte dát kolem krku basové E. Zkuste ji. No? Ale na mně ne! Přece už víte, že mně vaše struny neublíží. To musíte na sobě, víte? Abyste viděl a cítil, že vaše struny už nefungují.“ 

Jeptiška se stále usmívá a lehkým plavným pohybem ruky promáchne oko struny, kterou křečovitě svírá v dlaních. Dlaň jí projde okem struny jako máslem.
„Co to je za blbost, co je to za divný trik? Asi jo. Asi strunu musím vyzkoušet,“ divoce se mu honí úděs nepochopitelného úkazu hlavou. Nikdo neví, na co myslí, když přehazuje delší konec basového éčka přes vršek kříže na náhrobku. 

„Však já ti ukážu, ty blbá abatyše, že moje struny fungují!“ brblá a Cyrilka se stále usmívá. 

Jeho pomatený jindy chladnokrevný mozek si v momentě, kdy si navlékl strunu na svůj krk, nevzpomněl na pohádku o Perníkové chaloupce, na ježibabu a na instruktážní osudové posezení na lopatě.

V následujících dnech nejen v restauraci Praha, ale i jinde v okolí, bylo cítit výrazné uvolnění. Každý už věděl, že vrahem dívek byl nějaký Jan Bártek. Nezaměstnaný aktivista ekologických hnutí a neúspěšný kytarista. 

Právě jeho přeskočila Iveta v konkurzu do Stopky. A ta to jako první odskákala. Taky u něj doma našli kytaru už bez strun a snadno v policejních laboratořích prokázali, že se vraždilo právě strunami, které byly nataženy na tomto nástroji.
„Tak to bych v životě do něj neřekl, že by mohl zrovna on…,“ Martin si pomalu lokl piva.
„Já taky ne. Honza Bártek…, hmmm, takovej tichošlápek,“ přemýšlí nahlas Josef. „A že se oběsil stylově, že jo? Zrovna na hřbitově.“
„Co na hřbitově, ale přímo na hrobě! Našli ho s vyplazeným modrým jazykem. A víš co je pikantní?“ položil řečnickou otázku Martin a také na ni hned odpovídá: „Že se oběsil na hrobě nějaké Plačkové. Ony ty jeptišky měly stejně zvláštní jména. Zrovna ta Plačková se jmenovala Cyrilka. No, řekni, ty znáš nějakou Cyrilku? Nebo třeba ta, co tam s ní leží, tak ta má úplně divné jméno. Nějaká… počkej, to jsem si schválně zapamatoval. Nějaká Assumpta Kulifarová. No, a ta umřela v roce tisíc devět set padesát sedm.“
„A Cyrilka Plačková?“
„Ta? O dva roky dřív. V roce padesát pět.“
„A co je na tom pikantního?“ ptá se Josef.
„No, především byla novicka, víš, jako že byla tenkrát mladá. A pikantní je to, že právě ona si tenkrát, kvůli jakési nešťastné lásce, hodila mašli. Takhle - i když jsou všechny jeptišky Kristovy nevěsty, myslím, že kvůli Bohu to nebylo.“
„Ty vole, fakt, jo?“
„Tak vím, nevím… říká se to.“
„Kolik jich tam je?“
„Koho?“
„Těch nevěst!“
„Šak si tam zajeď, do Bílé Vody, a uvidíš. Je jich tam plný hřbitov.“