Pirát - napsala Hana Hermanová

Máš svoje vlastní rozkazy z vyšších sfér. Tam se rozhoduje, kdo bude žít a kdo ne, kdo bude dál hrát hru a s jakými kartami. Trumfy jsou nedostupné, ty jsou pečlivě schované v těžkém sametovém rukávu, v kostnaté ruce s velkým prstenem s bezedně modrým safírem a dlouhými nehty zahnutými do špičky jako kuřecí pařáty, v mahagonových truhlách se složitými intarziemi, kde stačí jednou špatně posunout špalíčkem a z víka vystřelí otrávený nůž do oka tak rychle, že ani nestačíš mrknout. V trezoru za trojitými dveřmi, které se otevírají stejně, jako se kormidluje loď, a jsou tak těžké, že bankovní úředníček musí vytáhnout kapesníček s monogramem z náprsní kapsy a setřít si krůpěj studeného potu z čela, ale tahle loď do přístavu nedorazí, potopí se na širém moři, protože se má potopit, protože už na ni čekají. 

Bělovlasý stařík se špičatou bradou vystrčenou do prostoru, která rozráží vzduch stejně rozhodně jako škuner s napnutými plachtami, je jenom obyčejný pirát, místo dřevěné nohy má hůlku s rukojetí vykládanou perletí, místo papouška má na rameni vycpávku, aby vypadal mohutnější. Nikdo nikdy neviděl jeho oči, schovává je za zrcadlovými slunečními brýlemi, tvůj zvědavý pohled se od nich odráží zpátky. 

Na moři se ztrácejí další a další Bludní Holanďané, prokletí už od počátku, brázdí bezcílně dálky, posádce už z kurdějí vypadaly všechny zuby, ale loď pořád pluje dál a na obzoru žádná pevnina. A bělovlasý stařík sedí u mapy a ebenovými hrabičkami posunuje bárky tu sem a tu zase tam, přímo doprostřed bouře a pak zase do úplného bezvětří. Ať se plachty napínají tím či oním směrem, ebenové hrabičky je nakonec všechny shrábnou jedním rychlým pohybem.
Před staříkem stojíš v uctivé vzdálenosti, posloucháš rozkazy a kýveš hlavou, stojíš na krajíčku perského koberce a všechno si musíš zapamatovat, žádné poznámky. A občas se snažíš koutkem oka zahlédnout, kam ebenové hrabičky posunuly loď s nákladem drahých kamenů. Protože z toho chceš taky něco mít a tomu bělovlasý stařík rozumí, tohle uznává, nikdo se neprodáváme zadarmo, a tak tě občas nechá nahlédnout do svých plánů. 

Ale někdy schválně posune loď s drahokamy tam, kam ve skutečnosti pošle bitevní křižník. Nikdo toho nemá vědět moc, začal by sis vyskakovat, začal by sis pomýšlet na jeho křeslo, v nestřeženém okamžiku by sis potěžkal v ruce ebenové hrabičky a pak by sis myslel, že můžeš o mořských proudech rozhodovat sám, že to není nic těžkého. A v dalším nestřeženém okamžiku bys mu podříznul krk obalený hedvábnou šálkou, který vypadá jako krk ošklivého ptáka. 

Jsi jako pes a psi se musí držet zkrátka. 

Jsi jako pes a psům se hází jen kosti. A občas, pokud jsou poslušní svého pána, pán přihodí trochu krvavého masíčka a podrbe za uchem. Psi vrtí radostně ohonem a skáčou, jak pán píská. 

Zdá se ti, že se ve staříkových očích zablýskne, ale nemůžeš to vědět, protože jsou pořád schované za zrcadlovými slunečními brýlemi, které tak kontrastují s jeho archaickým vzezřením. 

Kolik mu může být let, starochovi? 

Kdo to po něm převezme, pomyslíš si, ne zcela bez postranních úmyslů, ne zcela bez kradmých pohledů na ten ptačí krk obalený v měkké šále, stačilo by jedno rychlé stisknutí. Ale co, on už brzy odejde sám. 

Jenže stařík nikam nepůjde, bude tady sedět ve svém křesle s vínovým polstrováním a vysokým opěradlem, jeho postava se bude skoro ztrácet, jeho žilnatá ruka v sametovém rukávě bude chrastit při každém pohybu, ale ebenové hrabičky budou posunovat zmítající se lodě se stejným nelítostným odhodláním. A na kraji koberce bude stát někdo jiný a stejně jako ty bude po očku sledovat pohyby na mapě a bude si v hlavě střádat smělé plány. 

Mouřenín splnil svou povinnost, mouřenín může jít. 

Stařík tu zůstane a bude dál rozvážně otáčet safírovým prstenem na hubeném prstě.
Teprve hluboko v noci, až bude vědět, že je úplně sám, a stařík to ví jistě, protože přítomnost člověka by vycítil, i kdyby se schoval sebedůvtipněji, stařík by ho odhalil jedním nepatrným pohybem chřípí jako lovecký pes, když větří stopu, teprve tehdy, když všichni nohsledové odejdou, sundá své zrcadlové sluneční brýle. A za nimi nejsou oči, nejsou to lidské oči, jsou to dva žhnoucí ohýnky v prázdných očních důlcích, ale nejde z nich teplo, jen mráz. 

Na dně těch ledových ohýnků není život, není naděje, není láska, není ani smrt a vykoupení, jen drahokamy padají pravidelně jeden za druhým a se skřípavým zvukem drhnou o sebe, jako když je mne kostnatá ruka v černém sametovém rukávě. A i kdyby drahokamy padaly celou věčnost, další a další bárky budou troskotat na mořích, protože ty oči jsou dvě bezedné propasti. 

A kdybys do nich pohlédl, zešílel bys.