9. března 2023

Nezvaný host - napsala Martina Tůmová

Seděla na nekonečně dlouhé chodbě nemocnice. Do ticha se ozývalo jen bzučení bílých zářivek. 
Z dálky k ní doléhaly hlasy sestřiček a lékařů. Nedokázala se soustředit na význam slov. 
Nikdy nechtěla mít děti, a když změnila názor, měla by o své dítě přijít? Nesmysl! 
Zalekla se té představy. Zvedla se a nervózně začala přecházet chodbou. 
V tom se za ní otevřely dveře, stál v nich mladý, lehce nahrbený muž. Měl smutné oči. Tiše ji pozval dál.
Sedla si naproti psacímu stolu. Na židli vratší než její život. 
„Bude v pořádku?“ zeptala se s pláčem v hlase
„Nikdy nebyla,“ odvětil stroze a rychle. Tušila, kam směřuje. 
Kristýnka se nevyvíjela dle pediatrických tabulek. Nefixovala zrak. Nepásla koníčky. Měla problém s příjmem potravy. Každý však Annu utěšoval, že nic není traceno a miminko opožděný vývoj dožene, když s ním bude cvičit a stimulovat ho vhodnou hrou. 
Bojovala za každý pokrok a záblesk všednosti. Jenže občas, i když se člověk snaží sebevíc, proti osudu nic nesvede. Bolest nepřemůže, jen ji musí vydržet. Smrt neuprosí, jen ji musí přijmout. 
Anna na to nebyla připravena.
Nadechla se, sebrala odvahu a zeptala se ho: „Vy víte, co jí je?“ 
„Ještě ne, ale slibuji, že to zjistím. Uděláme sekvenované genetické testy, kdy nabereme krev jí a vám, rodičům. Mám podezření na lyzosomální onemocnění. Možná to není geneticko-metabolická porucha,“ přemítal napůl pro sebe. 
„Proto jsme za účelem vyloučení neuroinflamace odebrali mozkomíšní mok.“
„Vysvětlete mi to!“ přerušila ho Anna. 
Lékař těkal dál očima po místnosti. 
„Jděte domů, tady jste zbytečná. Dítě je v umělém spánku, a ještě nějakou dobu bude. Volejte sem každé ráno, kdy podáváme informace. Návštěvy jsou na ARO zakázané, jistě chápete. Až se rozhodneme pacientku probouzet, překládat na standardní pokoj, zavoláme vám.“ 
Chtěla se rozpadnout na tisíc střepů, ale nemohla. Vstala. Do dlaně vtiskla malý papírek s devíti číslicemi. To jediné budoucí spojení s její dcerou.

Po pěti dnech Kristýnku probudili z umělého spánku. Série vyšetření a konzilií, které vedl mladý doktor z příjmu, nebrala konce. Čekala na verdikt a absence diagnózy jí naplňovala nadějí, že vše dobře dopadne. A pak, jednou odpoledne přišel sám. Nesměle si sedl na židli u malého jídelního stolku a poprosil ji, aby zaujmula druhou. 
„Má mukopolysachoridózu 1. typu, jde o takzvaný syndrom Hurlerové. V genu, kde se kóduje enzymový protein, dochází k hromadění dermatansulfátu.“ 
„Uzdravíte ji?“ nechápala Anna. 
„To nejde,“ zavrtěl hlavou a pokračoval: „Je postižená. Samozřejmě je otázka, jestli bude mít mírnou formu syndromu, takzvanou Scheiovu nemoc nebo těžkou, které se říká Hurlerovo onemocnění.“ 
Dál mlčel a Anna se rozbrečela. 
„Zítra vás pustíme. Připravím propouštěcí papíry pro vašeho pediatra. Cvičte s dcerou dál, jak máte zavedeno. Omlouvám se, ale víc nemohu udělat.“

Vrátily se domů. Položila Kristýnku do dětské postýlky a pohladila ji po hebkých vláskách. 
„Neboj, tu nemoc porazíme,“ šeptala spíše pro sebe než pro ni. „Vyprovodíme toho nezvaného hosta z našeho života. Zvládneme to, ostatně jako vždy všechno.“
Snila o jedné věci. Až bude její dítě v pořádku, bude chodit, běhat a mluvit… tak spolu pojednou k moři. Anna bude sedět v teplém písku. Pozorovat svou dceru, jak šťastně běhá po pláži a směje se. Nepřála si pro ně nic víc než obyčejný život.




















































Původní začátek: