„Motýli, máš moc pěkná křídla, taková velká a barevná. Všem se líbí. Co já bych za to dal, kdybych takové měl. Chci si je s tebou do večera vyměnit.“
„Milé hovado, já celý den létám mezi barevnými květy, kdežto Ty jenom obtěžuješ pasoucí se stádo.“
„Ale motýli,“ odvětilo hovado, „i my hovada bychom aspoň jednou v životě chtěli zažít ten krásný pocit proletět se na pestrých velkých křídlech.“
Motýlu se hovada zželelo. „Dobrá tedy, ale nesmíš s mými křídly letět za hranice této louky.“
Hovado souhlasilo a s motýlovými křídly vzlétlo k obloze. Tak vysoko ještě nebylo a z té výšky uvidělo širokou řeku, na jejímž břehu se opalovali lidé. Přelétlo z louky přímo k nim a když uvidělo odhalené lýtko slunícího se člověka, ihned zamířilo dolů a přisálo se.
„Zatracená hovada, chvíli klidu člověku nedopřejí,“ rozzlobil se člověk, a aniž by se nohu podíval, zakousnuté hovado napřaženou dlaní rozplácl.
Poučení: V životě si můžeš hrát na koho chceš, ale nikdy nepřestaneš být tím, kým ses narodil.
