„Ale to je…“
„Jak jsem řekl, zdržte se vlastní iniciativy a předělejte to. V deset to chci mít na stole. Teď se musím připravit na další meeting,“ dodá a zavírá mi dveře těsně za zády.
Aby se z těch meetingům neposral, kašpar jeden. Lítá celé dny bůhvíkde, schůzuje. Své oblíbené heslo, že nejlepší manažerská kancelář je zamčená kancelář, protože když tam ten dotyčný není, tak někde pracuje, naplňuje měrou víc než vrchovatou.
Celá brunátná rozrážím dveře kanceláře. „Já se na to můžu…“ Prásknu složkou o stůl, až se tabulky rozlétnou.
„Co po tobě zase chtěl?“ zajímá kolegu Jirku.
„Nic, vůbec nic. Teda vlastně jo, abych držela hubu a předělala to, jak si přeje generál.“
„Ale to je přece pěkná blbost.“
„Viď, to jsem se mu právě snažila říct, ale prej má další meeting. Jo a za hodinu to chce mít na stole.“
„Kašli na něj a dej si radši kafe.“
Usrkávám vlažné espresso.
„Víš, co mě na tom štve nejvíc? Že je tady pár týdnů i s cestou, ale už přesně ví, komu se zavrtat do prdele co nejhlouběji.“
„To víš, praxe. Za deset let osm zaměstnavatelů… Dýl mu řiťolezectví nikde netolerovali. Jakmile odhalili, že umí jenom slibovat, ale nic nedotahuje, rychle se s ním rozloučili…“ uklidňuje mě Jirka.
„Vždycky jsem si myslela, že má náš nejvyšší čich na lidi, ale s tímhle naším exemplářem to moc nevyhrál. Zatím mu asi ty jeho progresivní vize a mise žere, ale až ho prokoukne… Mám nápad,“ rozzářím se. „Upravím jen na oko a schválně, jestli to Novej prokoukne.“
„Ty si teda koleduješ.“
„Já vím, ale nemůžu si pomoct. Nejhorší je prostě srážka s blbcem…“
Usedám ke klávesnici a s úsměvem na tváři osnuji svůj plán. Název – přepsat, změnit barvy grafu, upravit legendu tabulky, dopsat dvě tři věty a je to. Vypadá to úplně jinak, ačkoli fakticky žádná zásadní změna neproběhla. „Tak schválně, jestli na to ten hlavoun přijde. Stejně podle mě ani neví, co chce a chce mě jen trochu šiknout ze zvyku. Nemám holt metr osmdesát, padesát kilo, ani blonďatý lokny jako jeho favoritka z druhého patra.“
Je 9:50 a prostor pohodou prostoupené kanceláře vmžiku zamořuje odér nových pořádků. Robert. „Už to máte, Lenko?“
„Ano, mám,“ odpovídám v klidu a ukazuji mu právě vytištěnou zprávu. „No vidíte, takhle je to úplně o něčem jiném. Hned je to přehlednější, pochopitelnější a přesně tak, jak jsem si to představoval. Děkuji vám. Příští úterý to budu prezentovat na vedení.“
Jirka mezitím zpoza monitoru nenápadně pozoruje probíhající grotesku.
„To je kašpar,“ vyprskne smíchy po jeho odchodu.
„Já ti to říkala, že ani neví, co chce, hlavně že si může na někom pohonit svoje ego.“
„Tak to vidíš, Novej se nažral a tys zůstala celá.“
„Hm, jenže já nevím, jestli to mám po deseti letech tady zapotřebí. Jestli mi ještě stojí za to dokazovat nějakýmu dosazenýmu frajírkovi, že já – na rozdíl od něj - vím, co dělám…“
Z rozjímání mě vytrhne telefon. „A do háje, Novej volá,“ řeknu otráveně a zvednu sluchátko.
„Lenko, bavili jsme se o tom s generálním a on není proti tomu, abyste tu zprávu na vedení prezentovala vy. Přeci jen jste ji připravovala… Navíc víte o trendech vývoje nemocnosti v této společnosti nejvíc… Já vás samozřejmě podržím, kdybyste náhodou...“
„Ráda bych vám pomohla, Roberte, jenže já mám příští týden dovolenou,“ odpovím a představuji si, jak šéfíček o pár kanceláří vedle padá do mdlob.
„Aha a tu jsem vám vlastně před časem schvaloval,“ koktá ze sebe. „Nebojte, to vymyslíme. Připojíte se kdyžtak jen na tu poradu, manžel to bez vás snad hodinku dvě vydrží.“
„Což o to, on to beze mě v klidu vydrží celý týden. Odjíždím totiž sama. Vypnout. Úplně mimo signál. Do tmy.“
Ticho.
„Halo, jste tam?“
