KALUŽ - NAPSALA LENKA RŮŽKOVÁ

Ještě nikdy nevynechal ranní procházku. Ať na něj venku čekalo přívětivé sluníčko, závěje sněhu nebo třeba vichr z hor, jak silný vítr rády nazývaly jeho děti, vždy se donutil obléct si své nejlepší sako, nasadit si klobouk a na chvíli se vymanit ze samoty, kterou byl jeho byt naplněn až po okraj. Obout si své pečlivě vyleštěné boty a uzamknout samotu uvnitř bytu, to byl cíl jeho každodenního rituálu. Měl rád tuhle část dne, kdy se mohl usmívat na známé i neznámé kolemjdoucí, lehkým nadzvednutím klobouku je pozdravit, někdy i prohodit pár slov s prodavačem novin, když měl štěstí a nestál za ním žádný další zákazník. Bezmyšlenkovitě nechával nohy, aby ho nesly stále stejnou trasou. Vsadil by se, že kdyby někdo dokázal zmapovat stopy, které za ta léta do chodníku vyšlapal, že by vytvořily téměř identickou cestu. Jako když se při horské výpravě pečlivě držíte šlápot zanechaných ve sněhu vůdcem skupiny.
Dnes ho jeho tělo ale zradilo. Donutilo ho posadit se na jednu z laviček podél cesty vinoucí se do parku, mimo jeho vytyčenou trasu. Ještě nikdy se při ranní procházce nemusel posadit a odpočívat. Věděl, že to jednou přijde, ale proč sakra už dnes? 

Pohled mu sklouzl na velkou louži, která zůstala po nočním vydatném dešti na cestě vedle lavičky. Zadíval se na odraz své tváře a vrásky v jeho obličeji mu připomněly všechny radosti a bolesti celých těch 80 let, které prožil. Ačkoliv si zakázal vracet se do minulosti, při pohledu na tu cizí vrásčitou tvář se mu myšlenky zatoulaly hodně daleko. 

Viděl malého chlapce, jak radostně běhá po deštěm promáčeném dvoře na statku svých rodičů, hledá stopy, které v blátě zanechal koňský povoz, přeskakuje z jedné podkovy do druhé a svou malou nožkou se snaží udělat co největší blátivý gejzír. Slyší se, jak s každým dalším cákancem vříská radostí. Tatínek jako vždy stojí ve dveřích a směje se spolu s ním, maminka se na oko zlobí a vyhání ho z blátivého nebe. Vrásčitá tvář v kaluži se při té vzpomínce smutně usmívá. 

Ještě než zmizí z vodní hladiny, oči se jí šibalsky rozjasní. Starý úhledně oblečený pán s naleštěnými polobotkami vstává z lavičky, rozhlédne se kolem sebe, ještě jednou naposledy upře zrak na špinavou vodní hladinu, ze které se na něj nyní usmívá veselý rozcuchaný klučina, a pak se už jen nadechne a skočí.

Zadání:
Zahrajete si na Johna Irvinga. O tomto americkém spisovateli je známo, že nejprve vymyslí poslední větu a pak na ní už do konce psaní "zbytku knihy" nic nemění. Poslední věta je první, co ho napadne. A to bude vaším úkolem. Vytvořte krátký příběh, který končí skokem (z letadla, z mostu, do neznáma, do vody, do ohně, do vztahu...)