7. ledna 2023

Zřízenec - napsala Pepa

„Dobrý den, paní, poslali mě pro vás, za chvíli pojedeme na sál,“ říká zřízenec mezi dveřmi.
Snad máme všechno, hlavně zdravotní kartu . Pane jo, ta je pěkně nacpaná!“
„Hodně operací,“ poznamenám krátce. Nemám chuť se bavit. Roky chodím o berlích. Můj život se zúžil na bolest, trápení, očekávání…
Jenomže tenhle zřízenec je krásnej kluk. Evidentně sportovec. Ptám se ho, odkud je. „Z Jeseníků paní, znáte to tam?“
„Jo, znám.“ 
Jmenuji několik míst a očividně získávám jeho důvěru.
„Nedávno jsem objevil pod Pradědem kousek zapomenutého světa,“ rozpovídal se krasavec. „Představte si čistý potok, vysokou skálu, palouček s hebkou trávou. Krásně se tu táboří,“ popisuje něco, co si mohu v tu chvíli jenom stěží představit. 
„Moc rád běhám,“ pokračuje. „I tady v Praze se snažím každý den někam vyrazit. Vidíte ten kopec z okna?“
Kouknu se a vidím nehezkou hroudu navezenou ze všech staveb okolo.
„Když po něm běžíte a proti vám vychází slunce… Ach, to je nádhera. Víte o čem mluvím?“ bezelstně čeká na odpověď.
Začala jsem se nahlas smát. „Nevím,“ řekla jsem důrazně.

„Ale kdo ví…“ 
V tu chvíli jsem totiž dostala nápad.

Vyjeli jsme chodbami směrem k operačním sálům. Ještě, že byly tak daleko . Protože já měla čas se vyptávat a nechat si vyprávět každý detail jak se běhá, jak se lyžuje , jak se stanuje , jak se sjíždí řeka…prostě jak se žije se zdravým tělem.
Dojeli jsme k cíli, popřál mi štěstí, rozloučili jsme se a já si v mysli držela všechno, co jsem stačila vyslechnout , dokud jsem na operačním stole neusnula.
Chodím. Do hlavy jsem si místo strachu nebo přání umístila rovnou už jinou realitu. Jeho realitu. Půjčila jsem si jeho skutečnost. Neuměla jsem si po všech těch trápeních vytvořit svoji.
Posílám dík tam někam nahoru za kluka, který teď třeba někde jinde a zase nevědomky pomáhá dalším mně podobným lidem.
Říkám tomu zázrak. Změníš pohled na sebe a tělo to samo dožene.

P.S.:
Někdy se stane, že už nemohu dojít. Přestavím si, že jsem v cíli. A najednou tam jsem. Pořád to funguje. Opravdu, věřte mi!














































Názvy a háčky k příběhu Pepy

Nezřízený zřízenec
Dana Valehrachová
"Tak, madam, jdeme na to!" 
Věta pronesená fakt výstavním exemplářem chlapa. Za jiných okolností by se mi začala vařit krev. Ale bohužel, ten fešák je nemocniční zřízenec, a „to“, co spolu máme podniknout, nemá s erotikou zhola nic společného. Tak se alespoň kochám zrakovými vjemy, mladík má nepředpisově porozhalený plášť, vypasovný tak, že když se otočí, rýsuje se mu pod ním fakt parádní prdelka. Jo, hochu, tak s tebou se mi na sál pojede těžko…


Vstaň a běž
Jana Brabcová
To už je dneska třicátá bába, tak ještě šest a můžu jít běhat, pomyslel si Kryštof. Nad Motolem se tyčila malá obora. Tretry měl v batohu. Při přendavání té nešťastnice na operační lůžko trochu zrychlil. No to jsem zvědav, jestli se pak budeš sama aspoň plazit, pomyslel si, když zvedal její bezvládné nohy. Podvědomě zatnul své vysportované lýtko, které poslušně zvětšilo svůj objem. "Tak ať vám to dobře spraví," povzbudivě se usmál a potěžkal její tlustou zdravotní složku.


Štastná třináctka
Lenka Prosecká
Neuvěřitelně sexy chlap mě tlačí chodbou na operační sál. Dvanáctkrát byla tahle štreka jen hrůza a strach, ale teď jsem v nebi…


Spanilá jízda na sál
Stanislav Rokos  
“Teda paninko, má cenu tam vůbec jet?”
Zřízenec si pročítal předoperační kartu na hraně pojízdné postele a pro jistotu hvízdl, abych pochopila, že to má být humor.
“Blbec,” řekla jsem si v duchu. Kdyby nebyl tak pěknej, chytla bych ho za vestu a pěkně mu to vysvětlila. Mezitím, co odjišťoval bezpečnostní patky na kolečkách, roztřásla se mi kolena, i když v nich ve skutečnosti vůbec nemám cit. Dva roky jsem se na nohy nepostavila a tohle má být moje čtrnáctá operace.