Tak dneska naposled - napsala Dana Valehrachová

Zabočuji do ulice, kterou jsem procházela třicet let při své cestě do práce. Míjím ten dům, kde majitel nechal po opravě omítky úmyslně prosvítat stařičký neúplný nápis „otraviny“ s malůvkou rozesmátého prodavače z 30. let. Pak dvojici stromů obestavěných nízkým zábradlím, na kterém jsem sedávala ve svých kuřáckých dobách. Ještě pár kroků a stojím před starými vraty, jsou dvoukřídlá, klika je vyleštěná tisíci doteky zaměstnanců i návštěvníků našeho úřadu. 

Vcházím do budovy a do nosu mě udeří známý pach, směsice vůně leštidla na podlahu, starého papíru a kávy. 

Přede mnou se otevírá vestibul s mramorovým obložením a trochu nepatřičně trčícími moderními světly. 

Nezamířím k výtahu, který v tom starém interiéru působí dost rušivě, protože je celý ocelový a skleněný, ale vydám se po zaprášeném schodišti a vychutnávám si každý známý detail zvýrazněný slunečními paprsky linoucími se z okna na odpočívadle. 

Vystoupám ztěžka až do posledního patra, otevřu dveře přímo naproti schodišti a vstoupím do velké světlé kanceláře. Ještě včera byla útulná, plná rostlin, hromádek papírů, drobných předmětů, dneska ale působí tak nějak prázdně, květiny jsem odvezla, papíry předala své nástupkyni a z drobností tu zůstal jen hrnek na kávu. 

Na poslední pracovní kávu, protože od zítřka jsem důchodce…