9. ledna 2023

Magie vody - napsala Dana Valehrachová

Byl to takový tradiční zimní den na chalupě. Celý den jsem činorodě běhala mezi zahradou a domem a řešila spory mých malých dcer, které ten den zvláště výživně otravovala tajemná bytost jménem ONAMI a domem i zahradou se neustále neslo: „Mamiii, ona mi sebrala panenku, mamiii, ona mi roztrhala obrázek, mamiii ona mi…"
No prostě byl to takový ten den, od kterého nic moc neočekáváte, snad jen poklidné večerní posezení před televizí se sklenkou vína. Nakonec to stejně většinou dopadne tak, že usnete už u televizních zpráv, sklenku červeného upustíte ve spánku na koberec a poté, co tu katastrofu zlikvidujete, usoudíte, že bude lepší jít do postele. No, a ten večer nebyl jiný. Intermezzo s televizí a vínem jsem proto preventivně vynechala, zamkla dveře na zahradu, zkontrolovala spící dětské hlavičky trčící zpod peřin, pohladila mrzutého kocoura i usínajícího manžela, a hupla do peřin.
Už to probuzení bylo zvláštní. Spala jsem hodně tvrdě a probírala jsem se pomalu, můj mozek mi informace podával tak nějak postupně, jako kdyby se bál, že dostanu-li je naráz, nedokážu je zpracovat. Nejdřív byla tma, neviděla jsem vůbec nic, ačkoliv jsem oči poulila do té černoty kolem, jak nejvíce to šlo.
Pak se začaly objevovat mlžné průsvitné cáry, které se pohybovaly jak vlny na moři a postupně se zhmotňovaly do jakýchsi třírozměrných průhledných útvarů, začalo mi také hučet v uších, nejdřív tak jemně, jako když slyšíte šumění puštěné vody ze vzdálené koupelny, ale pak to byl doslova už ohlušující příboj.
V jednu chvíli jsem měla dojem, že vidím nějakou postavu, která jakoby plula směrem ke dveřím ložnice. Dveře, to byl první logický prvek toho divného probouzení.
Jsem fakt materialista, nevěřím na duchy, nechodím ke kartářce, a když mi přeběhne černá kočka přes cestu a já vzápětí upustím plato vajec, přičítám to náhodě. Takže ledva moje podvědomí zaznamenalo tak obyčejný objekt jako jsou dveře, probralo se i moje racionálno a mozek spustil zcela automaticky aplikaci „morální kocovina“, tj. začal vyhodnocovat můj stav před usnutím a vybavovat si, kolik alkoholu jsem vypila.
Odpověď tu však byla obratem a bylo překvapivá – NIC, příjem alkoholu nula. Posadila jsem se, zatřásla hlavou a snažila se úplně probrat. Hučení v uších sice zesláblo, ale pořád tam bylo a plující cáry před očima se stále rytmicky hýbaly.
No, co to sakra je? Že by na mě skočila nějaká choroba?
Sáhla jsem si na čelo. Horečku nemám, záda mě bolí standardně, žádná nová závada nenalezena… A přece - při tom krátkém laickém lékařském ohledání jsem si uvědomila, že mi šíleně tluče srdce. Vzhledem k tomu, že nejsem hypochondr, slova infarkt nebo mrtvice se mi v tu chvíli vůbec nevybavila, ale napadlo mě, že takhle se cítím, když sedím u zubaře nebo když děti mají horečku. Takže strach. Ale z čeho? Jsem ve vlastním baráku, vedle mě spokojeně pochrupuje manžel, všude je klid…. Ztěžka jsem vstala, jako mátoha došla do kuchyně. Hučení v uších zesláblo a ty divné mlžné cáry jsem rozehnala rozsvícením světla nad linkou. Napila jsem se vody a podívala se na hodiny.
Tři hodiny, bože, jsem unavená a chci spát, ne se bát „čehosi“ a lítat v noci po baráku! Ještě chvíli jsem se motala po domě, zkontrolovala znovu děti, pohladila teď už trochu udiveného kocoura a šla do postele. V uších mi ale stále divně hučelo, a když jsem si lehla, měla jsem pocit, jak když se na mě valí masa vody, špatně se mi dýchalo, srdce mi tlouklo jako o závod …
Mozek mi navíc začal nabízet depresivní a divné obrazy – vše ve verzi černošedé, a tedy pochmurné… něco jako zlámané stromy, ruiny domů... Tak to ne, takhle mě klepne a chudák muž mě ráno najde tuhou s nepěkným šklebem ve tváři… Vyhrabala jsem se z teplých peřin a šla – nesmějte se prosím - žehlit. Ne že by to nějak extra pomohlo, pořád jsem měla nepříjemný pocit, jako když vám ve vodě zalehnou uši a někde vzadu v hlavě seděl ten divný strach, ale žehlička byla zase ten racionální záchytný bod jako před tím dveře.
Nevím, jak dlouho jsem žehlila, ale cíle bylo dosaženo, ta stereotypní práce mě tak umořila, že jsem už v polospánku vytáhla šňůru od žehličky za zásuvky, lehla si na gauč v obýváku, hodila přes sebe deku a usnula spánkem beze snů. Ráno mě zcela standardním způsobem probudil jekot z dětského pokoje, kde zřejmě zase řádila ONAMI, – mamííí, ona mi… se neslo celým domem.
Vstala jsem, chvíli udiveně zírala na vyžehlené prádlo, než mi došlo, že jsem v noci divnou nespavost léčila žehličkou. Zamířila jsem do kuchyně a cestou pustila televizi. Zvuky z televize probraly i mého manžela. Zrovna začínaly zprávy. Najednou slyším z obýváku, jak říká: „To je hrůza.“
S vařečkou upatlanou od míchaných vajec v ruce nakouknu vedle: „Co je hrůza?“. Aniž by odtrhnul oči od obrazovky, řekne: „Dívej.“
Na obrazovce se valí masy vody, ozývá se děsivé hučení, lámou se stromy, padají domy, lidé utíkají před ženoucí se vlnou, která je vzápětí pohltí… spousta mrtvých, spousta škod…
Tsunami…
Rázem jsem zpět u své noční můry, proboha tohle jsem v noci doslova prožívala, ten strach, valící se voda, vlny, ohlušující hluk! Sedám si vedle manžela a nechápavě zírám… A najednou se mi vybaví vzpomínka z dětství, stojím se svým dědou na zahradě, v ruce krotím kroutící se virguli vyrobenou z větve a děda, který byl machrem přes vodní zdroje a projektoval vodovody a studny, mě nadšeně klepe na rameno a říká: Děvče, ty tu vody cejtíš snad ještě lépe než já! Jsi talent! No, hlavně si dej pozor a nepořizuj si barák tam, kde jsou spodní vody, jinak se zblázníš, protože ti bude furt hučet v uších. Vím, o čem mluvím!
Takže dědo, jestli mě tam „někde“ slyšíš, barák sice nemáme nad pramenem a v uších mi pravda někdy trošku hučí, ale jen když se motám kolem naší studny, ale tsunami, před tím jsi mne nevaroval. To byla, dědo, tedy síla…