Vedle nás seděli rváči ze všech rváčů široko daleko nejlepší.
Zdůrazňuji nalomenou nohu stolu a chlebíčky.
Teď už víte všechny důležitý věci pro popis děje.
Děj začíná.
Já osobně se opřu o stůl, ten se kácí a pár oschlých chlebíčků vystřeluje směrem k obávaným chlapcům. Chlapci vrací úder zatím s úsměvem: „ Pochutnej si Kačenko!“ volají.
Do dráhy letících chlebíčků vběhne mladá dívka , její obličej je zasažen v tuto chvílli již chlebíčkovou drtí. Nabírá dech a volá na svého chlapce: “Pepo udělej něco, hází na mě chlebíčky!“ Pepa vidí to co vidí a jde se rvát. Lituji ho,tomu nejmenšímu rváči sahá po prsa . Snažím se vše vysvětlit. Marně. Dívka navzdory svému budoucímu povolání diplomatky žene Pepu do zoufalého souboje.
Mám skvělou příležitost stojíc bezmocně v epicentru, pozorovat rozkvět snad největší rvačky v soudobých dějinách obce. Perou se všichni, mladí, staří, prostě všichni. Občas slyším nadšený výkřik: “hurá můžu si bouchnout!“
Když jsem vyváděla ze sálu plačící ženy a dívky, všimla jsem si zbabělého úprku přivolaných policistů.
Následující týden psaly vesnické listy o malém, takřka nepostřehnutelném incidentu v místní Sokolovně.
Dodnes mi nikdo nevěří, jak to vlastně začalo. Nevadí. Já totiž vím to nejdůležitější pro záchranu života. Až ta mladá dívka, studentka diplomacie, získá funkci, stavím si bunkr.
