Když pískátko utichne, chvíli se nic neděje. Potom se posadí a ještě než dá nohy na chlupatou předložku na kterém celou noc ležím, vybíhám a zaujímám polohu v leže na černobílých dlaždičkách u hlavních dveří. Mám odsud dobrý výhled. Vpravo bílé oprýskané dveře do obýváku, vlevo ty méně oprýskané do kuchyně a přímo přede mnou pohled na dveře do koupelny. Když je nechá otevřené, stane se ze mě koupelnový asistent. Sednu si vedle vany na červený koberec a nespustím z ní oči. Pozoruji každý pohyb a snažím se s ní telepaticky navázat spojení. Posílám jí zprávy typu :" Dělej, hni sebou, nemusíš si čistit ty zuby tak dlouho, stejně si je zase zašpiníš tím černým smrdutým fujtajblem v hrnku." Sleduji každý pohyb. A ona mě za to občas pohladí mezi ušima a řekne mi: „Ty můj milý oslíku," i když moc dobře ví, že nejsem lichokopytník, ale pes. Mě to nevadí, vím, že je občas zmatená a tak ji na oplátku zase zavrtím ocasem. Sedím tam jako přibitý a čekám.
Už došuměla voda v umyvadle. „No dneska jí to trvá, " letí mi hlavou. Už dovrčel kartáček na zuby. „Dělej, zrychli ať už můžeme jít ven," posílám telepaticky další vzkaz. Teď je delší ticho, to si většinou dělá něco s očima. Já rozdíl nepoznám, ale když jí olíznu obličej moc se jí to nelíbí. Zato mě se ona líbí moc. A úplně nejkrásnější je, když má holinky, nepromokavou bundu, čepici, v ruce vodítko a volá: „Tak jdeme chlupáči."
To jí miluju ze všeho nejvíc. Jsem její osobní asistent. Pořád ve střehu.
