5. prosince 2022

Ve jménu čupáka na Dobešce - napsala Míša Čápová

Je něco málo před čtvrtou a já vstupuji do divadelní kavárny Dobeška. Dneska se tady bude křtít. Bez faráře, ale s profesorem. Bez vody, ale šampaňským. Zní to dobře, že? Knížku by stejně do kostela nevzali. Asi. Navíc s titulem MAMI, CO JE TO ČUPÁK nemá před oltářem šanci. 
Když se na to podíváme obšírněji, sklepácké prostředí je vlastně tak trochu chrám srandy. V tom případě jsme tady správně...
Dávám si malé preso, voňavé dvojctihodné koláče a snažím se zklidnit rozjitřenou mysl. Poprvé budu vystupovat s povídkou na pódiu. S mikrofonem v ruce.
„Michalo, do čeho ses to namočila,“ spílám sama sobě, nicméně v příští minutě už se těším. A tak pořád dokola. Stmívá se, do divadla se začínají trousit účastníci, první návštěvníci, organizátoři.
„Ahoj, čau, ráda tě vidím. Jé, vy jste přijeli, to je skvělý,“ objímáme se, vítáme. V dáli zahlédnu profesora Pafka, váženou nenápadnou osobu, křtitele naší knižní hrdinky.
S úderem sedmé nezazní gong, ale plný hlas Darji Kuncové, čímž zjistím, že odpoledne pekelně rychle uteklo a je to tady. 
Přichází Marek Gréger, toho času moderátor, v závěsu s Danou Emingerovou, celého času naší skvělou lektorkou. A novinářkou a spisovatelkou. A hlavně pro tentokrát tvořitelkou naší společné knižní hrdinky. 

Entré účinkujících zahájí kuklící se kluci Pravdovi, poté čtení, zpěv, čtení, křest. Samotný křest. Profesor Pafko v rukou třímá ČUPÁKA a přeje spokojeného čtenáře. Díky. Mluvíte nám z duše, pane profesore.
Čteme. My všichni, kdo do knihy vložili své výtvory. V hledišti je slyšet smích i ticho. To když při povídkách naskakuje husí kůže. Po vzájemném i osobním shit-detektoru se mohou zkrátka zrodit znamenité věci.
Děkujeme Dano, bez tebe by nic z výše uvedeného nebylo.
A že nevíte, co je to shit-detektor? Přijďte na kurz, dozvíte se. 
Míša Čápová