7. února 2020

Život kukly - napsal Šimon Pravda

„Psst, Otakare, usnuls nebo se ještě kuklíš?“
„Oooohhhhmmmm…“
„Hej, Otakare?“
„Jo, kuklim vole, díky za optání, co chceš?“
„Néé nic. Já jen... mám tady strašnou tmu.“
„Hmm.“
„Héle, Otakare, může mít housenka klaustrofobii?“
„Co to meleš, Pavko? Běž se kuklit, ať to máme za sebou!“
„Jenže... tady, se tu… nedá se tu, vůbec... Strašně mě svědí pravá panožka, néé, levý tykadlo… asi teda, nebo… křídlo? OTAKARÉ.“
„Neblbni, Pavko, ještě je moc brzo.“
„Otakare, svědí to. CO MÁM DĚLAT? Fuj to hnus. Ježiši. USEKNI TO ZE MĚ!“
„Ty vole, Pavko, ty máš křídla?“
„Otakare, z hlavy mi trčí sosáček!“

„Klid, vole, dejchej, nádech, vvvvvv, výdech, fúúúúú. Se mnou. Raz, dva, vvvvv.“
„Otakaréééé, kurvá, dělej něco.“
„Tyvole Pavkoooo, doprdele, metamorfóza, brácho, je tady. Měníš se v MOTEJLA. Co nám říkali? Ehh... Vnímej prostor, vole, celej vesmír…“
„Jakej vesmír?“
„VYČISTI SVOU MYSL. Brácho! Proudění energie. UVOLNI to napětí, Pavko.“
„Otakare ja se DUSIM.“
„VYDECHNI to negativno ze sebe! Pavko… Pavko… Pavko, vole, seš tam?
Vole, Pavko!!! Co se děje… seš venku? Pavkooo? Nenechávej mě tu.“

Žádné komentáře:

Okomentovat