Ačkoli je kolem nás mrazivý sníh, zimy se nebojíme. Ještě
jsem nezažil, aby nějaký smrk umrzl! Já mám strach z něčeho úplně jiného. Nevím
přesně, co to má být, ale když jsou naše větve pokryté ledem, když je mech posypaný
sněhem a v něm stopy zajíců a jezevců, v podstatě když je svět přesně takový,
jaký je teď, chodí do lesa lidé. A řežou nás! Zabalení v teplých bundách,
nezastaví je ani křupavý sníh, do kterého se propadají. Jdou si se zubatou
pilou přesně za tím, pro co si přišli. Pro nejhezčího z asi dvaceti členů mé
smrkové rodiny.
,,Až bude hotový cukroví, zařídíme toho kapra
ve vaně," říkali minulý rok, ale co já vím, co je to kapr nebo vana. Mně
záleží na tom, abych dál mohl stát v jemňoučké hlíně, ráno zdravil zpívající
ptáky pokývnutím větve, aby v mém kmeni nadále mohla veverka shromažďovat své
oříšky nebo aby si dál mravenci mohli zkracovat cestu do mraveniště přes mé
kořeny.
Doufám, že letos lidé nepřijdou. A jestli jo, tak ať si dají ke kaprovi do vany místo nás ty šíleně namyšlené břízy.
