Marta vchází do areálu školky. Jak ten čas ubíhá, před 35 lety takto vyzvedávala syna a teď vnuka.
Péťa ale - na rozdíl od jeho táty před lety - se k ní nikterak nevrhá. S rukama v kapsách jí věnuje krátký pohled a kráčí ke školkovým vratům. Marta jde klidně za ním. Už se naučila dávat věcem volný průběh a na svých představách, jak se mají věci odehrávat, nelpět.
Péťa vidí, jak jim přijíždí autobus.
"Babi, pojď, doběhneme ho!"
Nedoběhnou, Marta při pokusu o běh výrazně napadá na jednu nohu, Péťa to se zájmem pozoruje.
"Babi, proč kulháš?" ptá se s dětskou bezelstností.
"Když jsem byla malá a nejposlouchala babičku," využívá Marta okamžitě situace, "tak jsem vlítla pod auto a to mi roztříštilo stehenní kost," říká vnukovi. "A nohu mám o pár centimetrů kratší. Celé roky mi to nevadilo, až teď, s věkem mám problém."
Vnuk ztichne a usilovně přemýšlí. Marta doufá, že už se nebude vzpouzet držení se za ruku při přechodu rušné pražské silnice.
Večer přichází Péťova maminka. "Mami, mami! Babičku porazilo auto a ona je mrtvá," volá Péťa.
Snacha se překvapeně dívá střídavě na syna a na Martu.
Péťa pozoruje pohled svojí mámy a dodává: "Ale mami, mami, to se stalo dávno, víš..."