Měla pravdu. Já neustále někde lítal s klukama - fotbálek, kolo - krásných - ještě klukovských 12 let. Mladší sestra Dana, už od mala samotářská, právě objevovala svět knížek a příběhů. Byla tak ve svém pokojíčku dobrovolně uvězněna s novým dívčím románem. A otec měl na naší skoro půlhektarové zahradě stále co na práci. Ať už přímo, nebo opravoval nářadí, zušlechťoval malotraktor a další, zejména v létě až do tmy trvající práce.
Otec jako první a jediný (děti tenkrát ještě rodičům do života nekecaly) zareagoval:
„A od čeho jsou neděle, to vždycky krásně společně poobědváme!“ měl za uzavřené.
„V jednu nejdřív… Oběd má být ve dvanáct“ nedala se matka.
„To máš těžký, než očistím sekačku, kluk má ráno zápasy ve fotbale… Hejbat se musí - aby dospělej nebyl tlustej! A než najdeme Danu, kde je zašitá s knížkou… Nebo chceš, aby to u nás bylo, jako v těch přiblblejch bolševickejch televizních hrách? Oba jsou dělníci - jinak by to nemohli vysílat. Ale on z práce večer přijde v obleku a kravatě - určitě rovnou z fabriky a máchá si blbec kravatu v polívce. Ona šaty jak na svatbu, stejně tak prostřeno a děti mluvěj spisovně! Buď s brněnským, nebo ostravským přízvukem! Podle toho, z který prdele se to zrovna vysílá!“ hřímal otec, pražský patriot a rodák snad z nejmenší vesničky na východním Slovensku.
„Na druhé straně na tom něco bude, rodina se má scházet u stolu, musíme to nějak zařídit…“ začal otáčet, když v mámině oku zahlédl rostoucí slzičku…
Zařídilili jsme to hned první sobotu. S otcem jsme šli dopoledne sekat trávu na seno. Na stráňku vedle domu, postaru, oba kosou. Máma uklízela, vařila a sestra chvíli předstírala pomoc, chvíli se schovávala s knížkou. S tátou jsme kosili, šlo nám to od ruky a po chvíli jsme došli k místu, kde vylétaly ze země vosy.
„Podívej, tati - vosy! Já skočim domů pro Biolit, nebo zapojím hadici a vyplavíme je!“ Navrhoval jsem.
„Nech je bejt, jsou užitečný a nic ti nedělaj´. Jen jim patou zašlápni - zahrň tu díru - ať nás nepopíchají.“
Pronesl tu osudovou větu, brousíc kosu. Vzal jsem hrábě a druhým koncem chtěl vletový otvor očistit od trávy, abych ho mohl hlínou dokonale ušlápnout- ale v tu chvíli mi uklouzla noha a já hráběmi doslova „píchnul do vos“. Okamžitě vylétly v tmavém roji a sesypaly se na mě. Začal jsem v šoku ječet takovým způsobem, že současná prvostředeční zkouška sirén je proti tomu státem organizovaná hra na tichou poštu. Byl to neuvěřitelný ryk. Otec odhodil kosu, tím si přeřízl dlaň a druhou rukou ze mě smetal vosy. Křičel jen „utíkeeej, utíkeeej!“Matka, když slyšela můj řev a do toho nesrozumitelný řev otce, myslela si, že mě sekl kosou, nebo nás napadl divočák. Trhla sebou u sporáku, strhla na sebe polévku a opařila si ruku. Mateřský cit byl ale silnější, než bolest a protože z domu na tu stranu nebylo vidět, letěla po schodech dolů zjistit co se stalo. Ale nedržela se zábradlí. Opařenou rukou to nešlo, ze schodů spadla, zlomila si nohu a bolestí se nehýbala. Sestra slyšela rány, vylezla z pokojíčku a viděla matku bezvládně ležet. Jako každé dítě si myslela, že jsou všichni nad 30 staří. Brala to tak, že přišel matčin čas a že dostala infarkt. Lekla se a omdlela. Ukázkově nazad - a rozbila si hlavu. Otec s krvácející rukou v kapesníku a druhou oteklou s plovacími blánami mezi prsty jak hastrman běžel pro auto, že musíme do nemocnice. On na šití a já jako alergik na kalciovku.
Když to šel oznámit domů a viděl tu spoušť, probral ségru, zdvihl matku a jeli jsme všichni. Mobily tehdy nebyly, telefonní budka se nacházela až v sousední vesnici a stejně asi nemělo cenu volat. Na hromadná neštěstí tehdy „kamion sanita“ ještě neexistoval a v telefonu by nám to stejně nikdo nevěřil. Po příjezdu do nemocnice se nás chopila jednotlivá oddělení dle zranění a poškození. Prý nám scházelo jen oční. Všichni jsme rovněž více- či méně medikamentováni, roentgenováni, ovázáni, šiti a sádrováni byli propuštěni do domácího ošetření. Když jsme přijeli domů a soused nás viděl vystupovat, zeptal se jen: „Á jéje. Vy jste bourali - že jo! Ale auto máte v pořádku?!“
Otec něco zavrčel a zapadli jsme do domu. Tento a několik dalších večerů jsme strávili v dokonalé rodinné pospolitosti. Jen tu a tam někdo vzdychl, hlesl, zaúpěl. A od té doby vím, že člověk by si měl dát VELKÝ POZOR, na to, co si přeje.
