Terapie psaním aneb sebepoškozování - napsala Katka Pospíšilová

„Tak a teď po mně chce, abych napsala, jak si spolu povídají dvě sochy, mě klepne,“ zoufalství a beznaděj v mém mozku už nemá kam růst. „Zase nebudu mít nic.“
Za okny ateliéru Horácké galerie je šero, nevlídno a prší. A tady uvnitř, kde je teplo a útulno, sedí skupinka lidí všeho věku, každý z nich buší do klávesnice počítače a vypadají spokojeně.
Já teda spokojená nejsem. Ve stručnosti: zatímco kolegové už během prvního odpoledne vytvořili několik parádních textů, já jsem konečně odhalila pravý důvod, proč na tyhle literární dílny pořád jezdím.
Jsem masochistka. I když mě to bolí, nedá mi to a musím neustále shánět další a další důkazy o tom, že na tvůrčí psaní prostě nestačím.
Všichni se připravují na podvečerní čtení našich spisovatelských pokusů v podkrovním sále galerie. Plakáty s pozvánkou jsou ve městě vyvěšeny na každém rohu, očekává se tedy i účast veřejnosti.
„Co ty budeš číst?“ ptá se vedoucí lektorka Dana s naprostou samozřejmostí.
„Já? Ale já ještě nic hotového nemám … jedině že bych vytáhla něco staršího.“ A tak je příspěvek vybrán, jen se prý musí trochu zkrátit.
„S tím ti pomůže kolega, spolužák Yakeen.“

 
Nemám sílu vzdorovat. Pro umění cokoliv. Hned potom odkráčím do zvláštní místnosti určené pro nácvik správného přednesu s paní učitelkou rétoriky.
Sotva vedle ní usednu, rozbrečím se.
„Ale no tak, Katko, vy máte trému, viďte?“ usuzuje paní Věra.
„Když oni mi to strašně zkrátili a mně to teď vůbec nejde do pusy,“ vyvádím ji z omylu. Jako bývalá mluvčí přehnanou trémou netrpím.

„To víte, pro mluvené slovo se próza někdy musí opravdu hodně upravit,“ snaží se mě uklidnit. „Tady vám, koukám, vypustili tuhle jednu větu…“
„Jenomže ono to už bylo krácený i předtím. Čtyřikrát …“ vysvětluji a naposled vzlykám.
Pak si zkusím zřetelný přednes, poděkuji paní Věře za trpělivost a rétoricko-psychoterapeutická seance je za mnou. Jde se na to...

Večerní autorské čtení proběhlo v příjemné komorní atmosféře a moc se nám všem povedlo. Úplný vrchol večera nastal ve chvíli, kdy za mnou po závěrečném potlesku přišla jedna milá dáma z celkem pětičlenného publika: „Vy jste se mi líbila nejvíc. Bylo to takové krátké a úderné.“

PS: Troufám si tvrdit, že tentokrát jsem celý proces sebepoškozování povýšila na úplně novou úroveň. Už se nemůžu dočkat, až na webu Psaní podle Lustiga vyvěsí další termín literární dílny, abych se znovu přihlásila.