29. listopadu 2022

SLUŽEBNÁ - NAPSALA HANA KOTUČOVÁ

Zaina se těšila. 
„Mám už sbaleno,“ volá na svoji sestru. Rodina na Filipínách se loučí na společné večeři se svojí nejkrásnější a nejchytřejší dcerou. 
Obavy Zainy se střídají s nadšením: Všechny rodinné úspory mi rodiče věnovali na vzdělání a zaplatili agentuře, abych byla vybraná na práci do bohaté saudské rodiny. Věřili, že jejich investice se jim mnohonásobně vrátí. Budu rodině pomáhat s výchovou dětí. Při výběru jsem splňovala všechna kritéria. Mluvila jsem výborně anglicky a jsem muslimka.
„Jé, to je nádhera,“ pomyslela si Zaina, když se ocitla na letišti v Dammámu. Přichází k imigračnímu oddělení a tam je předána vysokému muži oblečeném v bílém tóbu s károvaným šátkem na hlavě. 
„Mé jméno je Abdul Džabbar, vítám tě.“ 
Přebírá si můj pas od úředníka a vede mě ke svému luxusnímu autu. Jedeme dvě hodiny pouští, nikde ani živáčka, jen občas nějaký velbloud. Konečně jsme tady. V obrovském domě, který je za vysokou zdí mě vítají děti a manželka.
Mám dokonce svůj vlastní pokoj i s koupelnou. Všechno je luxusně vybaveno v arabském stylu. Všichni jsou na mě moc milí. Od paní domu dostávám úkoly, které budu pravidelně provádět.
Týdny a měsíce uplynuly a mi přibývaly další povinnosti. Kromě starosti o děti, mi přibylo vaření, uklízení, praní a žehlení. 
Každý den jsem padala únavou, ale představa, že pošlu peníze své rodině a oni se budou mít dobře mě držela nad vodou.
 
Je ráno, Džabbar odváží děti do školy a svoji ženu ke kadeřnici. 
Zrovna telefonuji se svoji rodinou, když vidím přijíždět Džabbarovo auto. Rodina potřebuje finanční pomoc. Maminka naléhá abych jim poslala aspoň menší částku. Jsem z jejich situace nešťatná. Nevěří mi, že dosud jsem nedostala ani jeden riál. Džabbar vchází do mého pokoje. 
Opatrně se ho ptám: Mohla bych dostat výplatu? Potřebovala bych rodině poslat peníze.“
Džabbar se rozčílí, vytrhne mi telefon z ruky a praští s ním o zem. V tuto chvíli si neuvědomuji, že tímto končí můj kontakt s rodinou.
„Tak ty chceš peníze? Buď ráda, že máš kde bydlet a co jíst.“ Džabbar se vrhl na Zainu, dlouhé šaty jí přehodí přes hlavu, stáhne spodní prádlo a brutálně zezadu znásilní. Poté bouchne dveřmi a odjede.
Další dny se vše opakovalo s ještě větším násilím. Zainina krása byla ta tam a na obličeji se střídaly staré modřiny s novými podlitinami. “Chci domů“, vzlyká a slzy jí stékají po tváři. Ví, že nemůže. Nemá pas, nemá víza, peníze na letenku, vše je závislé na Džabarrovi.
Děti jdou zase do školy a Zaina trne hrůzou. „Tentokrát se mu vzepřu.“ Vrata se otvírají a auto vjíždí do garáže. Zaina se roztřepe strachem. Pán domu vchází do místnosti, snaží se ji otočit zády k němu, aby se ji nemusel dívat do tváře. Zaina zápasí. 
„Co si myslíš děvko“ křičí. Odchází pryč a Zaina to bere jako vítězství. Za pár minut se Džabarr vrací a něco ji vchrstne do tváře. Zaina cítí obrovskou bolest, křičí, utíká do koupelny a snaží se tvář polít studenou vodou. Při pohledu do zrcadla omdlí.Kyselina jí rozleptala celý obličej.
Probouzí se daleko v poušti, ležící na horkém písku. 
Neví, kde je, kolem jen písek a zapadající slunce.