13. listopadu 2022

Nebezpečná zvědavost - napsala Lenka Růžičková

Také neodoláte hluku ulice? Sedíte si v klidu u okna a najednou slyšíte křik, hádku nebo volání na prchajícího psa a ačkoli nechcete, něco vás nutí se nadzvednout, poodhrnout záclonu a podívat se, co se děje? Zvědavost je nám prostě tak nějak od přírody vlastní, ne? Alespoň já si tu svojí takto omlouvám. Tedy omlouvala. Dnes se zvědavosti vyhýbám a jen tak něco mi už k oknu nepřiláká. Zvědavost může být nebezpečná. Zvláště v kombinaci s domácími pracemi.
Upřímně, domácí práce zrovna nemusím. A překvapivě se nevrhám s nadšením a dobrou náladou ani do velkého úklidu. Znáte to, Vánoce, Velikonoce, rodinné oslavy. Vše musí být dokonalé, naleštěná zrcadla i okna. Zrcadel v domě naštěstí moc nemám, s okny je to o dost horší. Kdo navrhl náš dům určitě okna nikdy neumýval. Okno kam se podíváš. Navíc ta velikost. 
„Co je? Vstávala jsi špatnou nohou?“ slyším říkat svého muže u snídaně. 
Ne, vstávala jsem tou nejlepší nohou, jen mě čeká mytí oken. Sakra. V přízemí jde proces jako po másle, horní patro už také skoro mám a zbývá mi poslední největší okno. Přímo obr mezi okny táhnoucí se přes jednu celou štítovou zeď. Přistavím si štafle, vyzbrojím se stěrkami, kbelíky, mycími a leštícími prostředky, zhluboka se nadechnu a dám se do boje.
S plánem na rychlou umývací akci však můžou snadno zamíchat upovídaní sousedé, kteří se rozhodli sdělovat si své informace na rohu právě vašeho domu, hned pod největším oknem v ulici. A už je tu… ta nebezpečná zvědavost, stačí zaslechnout jméno svého muže. 
Leštění skla mi najednou už nejde tak od ruky, místo kontroly šmouh kontroluju hovor pode mnou. Slyším každé třetí slovo a hlavou mi běží jen jediná myšlenka: Sakra, proč jsme se dostali do jejich hledáčku zájmu? To prostě musím vědět.
Poslední snaha zachytit hovor, mírné naklonění na štaflích pro lepší výhled a pak už jen dojem, že není cesty zpět. Dopad nebyl tak tvrdý, jak jsem čekala. Adrenalin odvedl svoji práci dokonale. Žádná bolest, jen euforie, že žiju. Pomalu se zvedám a plížím se zpět do domu. Obezřetně, bože, jen ať mě nikdo nevidí.
V obýváku sedí manžel s dcerou ve veselém hovoru. Úsměvy jim ztuhnou na rtech, když mě uvidí. Špinavou, s větvičkami jasmínu zapíchanými ve svetru a s listím ve vlasech. 
„Jsem trošku spadla…“
Nakonec se vlastně nic tak hrozného nestalo. Pár stehů a hodně modřin. Hluk ulice už mi tolik neimponuje a z mého pádu se stala veselá rodinná historka, jak maminku vyhodíte oknem a ona se vrátí dveřmi. Jen pochroumaný tvar jasmínového keře mi dnes připomíná, že zvědavost může být nebezpečná… 
Jo, a abych nezapomněla, okna v podkroví navíc od té doby myje už jen manžel. Není ten život krásný?






Háčky a doplněné dialogy k příběhu Lenky: